ÚTOČNÉ SYSTÉMY I/II

V dohledné době se chystáme připravit a zveřejnit sérii článků týkajících se systematiky florbalu. Tedy podrobnějších článků zaměřených na herních činností jednotlivce, herní kombinace a herní systémy. Jako ochutnávku toho co vás čeká přeskočíme trochu v čase, skoro až na konec a podíváme se na něco z herních systémů.

Herní systémy se dají rozdělit na obranné a útočné. Obranné systémy jsou založené na různých herních činnostech jednotlivce jako například obsazování hráče s míčkem nebo obrana prostoru a herních kombinacích jako například zajišťování nebo přebírání hráčů. Tyto činnosti se pak dají skloubit ve složitější komplexní celky. Ty jsou běžně označovány podle rozestavení hráčů jako 2-1-2, 1-2-2 apod. Tyto systémy slouží k organizaci obranné hry celého družstva. To jsou více známé a o systémech v těchto komplexních variantách jsme už referovali. Co jsou to ale útočné systémy? Jsou to systémy založené samozřejmě na jiných herních činnostech jednotlivce jako např. přihrávání a uvolňování se s míčkem a herních kombinacích jako například přihraj a běž nebo křížení. Cílem útočných systémů je pak zorganizovat komplexním způsobem vedení útoku celého družstva. Vzhledem k tomu, že obranné a útočné systémy mají jiné cíle, tak se navzájem liší. Rozestavení hráčů v útočných systémech je jiné než v obranných a obranné rozestavení se dnes už k útočení nepoužívá. Útočné systémy by se pak podobně jako obranné daly také popsat pomocí rozestavení hráčů jako 1-1-2-1 nebo 1-2-2 apod., je to ale trochu ošemetné, protože základem útočných systémů jsou útočné herní kombinace ve kterých dochází k výměně pozic hráčů.

Neustálý pohyb hráčů, nebo lépe náhlá změna rozestavení celé formace jsou základem pro úspěšné provedení postupného útoku (rozehrávky a zakončení). Pokud budete pozorně sledovat postupný útok těch nejlepších týmů zjistíte, že je založena na dvou základních principech a to křížení a rotaci hráčů. Dvěma způsoby se dá přehrát obrana soupeře. Buď úspěšným přechodem útočníka přes bránícího hráče v situaci 1 na 1, čímž vznikne přečíslení a tedy volný hráč, který může zakončovat, popř. přihrávat na jiného hráče od něhož se odpoutá obránce (aby bránil nebezpečnější situaci) – v tomto případě pak není nutně zapotřebí velkého pohybu celé útočící formace – viz obrázky:

1. fáze – útočící hráč úspěšně přechází přes bránícího hráče soupeře v situaci 1 na 1 a pokračuje na střed do zakončení; jeden z bránících hráčů se odpoutá od svého hráče, aby bránil nebezpečnější situaci (střelu)
2. fáze – hráč s míčkem přihrává na spoluhráče, který zůstal po odstoupení obránce volný a ten zakončuje střelou (nebylo zapotřebí velkého pohybu celé útočící formace)

Nebo se dá obranné rozestavení soupeře přehrát dobrým a překvapivým pohybem hráčů (případně zmiňovaným neustálým pohybem hráčů, který může soupeři odebrat síly a omezit jeho pohyb, obzvláště v případě, že hraje osobní obranu – nebude se ale už asi jednat o nějaký sofistikovaný útočný systém). Pohyb útočících hráčů je tak základním předpokladem k úspěšnému rozehrání a následnému zakončení útoku ve chvíli, kdy je soupeř natolik silný, že hra v situacích 1 na 1 je nebezpečná a hrozí ztráta míčku a rychlý protiútok soupeře. Zde se tedy dostáváme ke vzorcům řešení útoku, které jsou dány a hráči nacvičeny. Jak už bylo podotknuto uplatňuje se v nich především rotace hráčů, nebo křížení hráčů, nebo obojí – což je nejúčinější.

Při provádění postupného útoku za pomocí systému jsou velmi důležité některé herní činnosti jednotlivce. Především kvalita přihrávky a kvalitní příjem přihrávky. Důležité je, aby hráči měli výborně zvládnuté jak přihrávky na kratší vzdálenosti (obzvláště přihrávku forhendem z první), tak přihrávky na dlouhé vzdálenosti (přihrávku forhendem s dostatečnou razancí a rychlostí). Kvalitní příjem přihrávky je pak druhou stranou stejné mince a je stejně důležité (rychlé zpracování a schopnost zpracovat přihrávku v běhu jsou činnosti, které musí mít hráči zvládnuté dokonale). Přihrávky jsou základem útočných systémů a pokud si hráči neumí pořádně přihrát, můžete na útočení pomocí nějakého systému zapomenout. Z dalších herních činností jednotlivce jsou důležité dobré vedení míčku (schopnost vést míček na čepeli se zvednutou hlavou a pohledem do prostoru tak, že hráč s míčkem je neustále připraven přihrát volnému spoluhráči a dobré pokrytí míčku), uvolňování se hráčů bez míčku (tak aby mohli přijmout přihrávku a to ve volném prostoru nebo alespoň s odstupem od soupeře) a přesná a rychlá střelba (která je nakonec důležitá vždy).

Samozřejmostí pak je, že hráči mají naučené vzorce postupného útoku. Každý hráč musí znát svou úlohu v daném systému, stejně tak jako úlohy svých spoluhráčů. Herní činnosti na sebe navazují, spojují se do herních kombinací, které tvoří systém. Aby vše správně fungovalo je nutná výborná koordinace všech hráčů v pětici na základě znalostí pravidel a vzorců systému. Při dobrém zvládnutí se pak vytváří skupinové myšlení pětice, kdy jsou hráči schopni se orientovat v prostoru velmi efektivně na základě dobrého čtení hry soupeře a hry svých spoluhráčů – hráči navzájem správně odhadují záměry svých spoluhráčů a volí tak vždy optimální model řešení. Pokud k této „synchronizaci“ hráčů v pětici dojde, dalším přirozeným krokem je improvizace. Hráči už nejsou striktně vázáni na naučený vzorec, ale jsou schopni sami kreativně vymýšlet řešení postupného útoku. To je nejvyšší cíl a meta, ke které by měl trenér s týmem směřovat. Dosáhnout ji není jednoduché. Hráči musí spolu hrát delší dobu, musí si navzájem typově vyhovovat, dobře se znát a mít společné stejné herní a taktické základy, schopnost kreativity a vysokou hráčskou inteligenci. Při nácviku útočných herních systémů se tak vždy začíná striktními pravidly a danými vzorci, které se učí hráči provádět strojově a až po jejich zvládnutí se pomalu přechází k improvizaci.

Vzorce postupného útoku mohou být různé a dají se rozdělit na dvě fáze. Na fázi útoku odehrávající se ještě na obranné polovině (popř. v přechodovém pásmu), můžeme ji nazvat rozehrávkou a na fázi útoku na útočné polovině, kterou můžeme nazvat zakončení. Fáze zakončení logicky navazuje na rozehrávku. Na to jak konkrétně mohou vypadat vzorce, kombinace a útočný systém se podíváme v nadcházející druhé části článku. Na konec se na videu podívejte jak takový postupný útok může vypadat např. v podání finské reprezentace:


Vítězslav Carda

Video: IFF

 
Komentáře
Jeden komentář k “ÚTOČNÉ SYSTÉMY I/II”
  1. rajter napsal:

    je to dobrý já taky hraju florbal ale musim uznat výborná taktika tohle skusim taky

     
Přidej komentář

Partner webu

Partner webu