TRENDY V ROZVOJI MLÁDEŽNICKÉHO FLORBALU PODLE ČFBU
Autorem textu je předseda komise mládeže Jihomoravského a Zlínského kraje René Falta.
Cesta k dalšímu rozvoji mládežnického florbalu JmFbU a ZlFbU
Komise mládeže předložila minulý rok trenérům, hráčům a vedení klubů materiál, kterému je potřeba věnovat zvýšenou pozornost tak, aby došlo ke zkvalitnění práce s mládeží na všech úrovních. Předkládaný materiál vychází z myšlenek dlouhodobého modelu rozvoje švédského florbalu, který je založený na pochopení jednotlivých etap vývoje člověka především při respektování biologického (nikoliv chronologického věku). Dalšími zdroji předkládaného materiálu jsou současné obecné poznatky z přípravy mládeže ostatních sportovních odvětví (například ledního hokeje).
Základní myšlenkou je potřeba získávání dalších zkušeností prostřednictvím odborné přípravy a účastí v soutěžích, které berou v úvahu další individuální vývoj sportovce. Důležité je, aby si níže uvedené body vzali ve své každodenní praxi za své všichni trenéři a hráči. Pokud chceme naučit hráče prvky současného mezinárodního florbalu, je na místě o nich neustále hovořit a diskutovat a především pak v praxi uvedené činnosti průběžně opakovat, procvičovat a drilovat. Neméně důležitá je také kvalita tréninku a aktivní, pozitivní způsob vedení hráčů v samotném utkání.
1. stupeň = Trénink odpovídající věku – strukturovaný florbal
Je nutné změnit způsob přípravy. Především se to týká nejmenších dětí. Zatížení by mělo odpovídat biologickému věku dítěte. Například u věkové kategorie 6 – 9 let je vhodné volit maximálně dvě tréninkové jednotky v týdnu v délce 1,5 hodiny a absolvovat maximálně (ne vždy – nutně) dva turnaje za měsíc. Absolutně se musí změnit metodika a to zejména ve prospěch individuálních dovedností. Základem tréninků musí být primárně vedle rozvoje všestrannosti také nácvik herních činností jednotlivce. Z dětí se musí „vypustit“ agresivita životního úspěchu a tlak na výsledek. V tomto věku by se mělo zapomenout na jakoukoliv specializovanou kondiční složku přípravy. V přípravném období (období prázdnin) by měli děti hrát jenom hry, případně provozovat jiné sporty. Opět – absolutně bez specializované kondiční složky. Ta se rozvíjí v rámci her automaticky sama. Není potřeba za každou cenu trénovat přes léto čtyřikrát týdně. Nemá to žádné opodstatnění. Z časového hlediska by měl být poměr práce a odpočinku dodržen. Florbalová sezóna trvá od října do března, tak proč by tedy odpočinek (samozřejmě aktivní) neměl trvat od dubna do září?
V žákovském období má mít florbal jednoznačně charakter zájmového kroužku bez jakéhokoliv tlaku na výsledek. V těchto kategoriích je potřeba upřednostňovat vedle rozvoje všestrannosti především trénink dovedností. Až od dorosteneckého věku začínáme hráče takticky připravovat a do detailu vysvětlovat systémy, dbát na jejich dodržování a situace opakovat. Každý trenér musí mít do detailu propracovanou filozofii hry svého mužstva. U hráčů je nutné vybudovat návyk sledování jednotlivých herních situací s možností využití audio-vizuálních prostředků. Každý hráč musí přesně vědět, jak se má v jednotlivých situacích chovat. To, že se budeme od dorosteneckých kategorií více věnovat systematice však nevylučuje potřebu se stále věnovat rozvoji individuálních dovedností.
Pozor – florbal by zbytečnými nároky a tlaky na výsledek v žákovském období neměl plíživě otravovat dětskou duši, ale spíše zvyšovat její závislost na hře. Potom nebude vznikat problém, aby se kluci sami vrhli do nejtvrdší práce v pozdějším období čtrnácti patnácti let (dle svých fyzických dispozic). Praxe jednoznačně poukazuje na to, že právě v tomto období (15-16 ti let) se rozhoduje o dalším sportovním osudu hráče.
2.stupeň = Individuální trénink techniky – důraz na provedení a detail
Pokyn pro trenéry mládežnických týmů se týká všech herních cvičení. Je třeba pracovat v menších skupinách při častém opakování jedné situace, organizovat individuální tréninky, zaměřené na zdokonalení techniky. Je potřeba mít čas a prostor na korekce. Jen tak lze danou činnost zautomatizovat, zafixovat a provádět ji přesně.. Na takto specializovaný trénink je dobré zajistit dostatečný počet školených, ale i dobrovolných trenérů (např. z řad rodičů). Stejně tak hráči mohou i doma rozvíjet individuální techniku, například – techniku hole a dribling .
3. stupeň = Trénink dynamiky a výbušnosti
Zkušenosti ukazují, že v porovnání s elitním florbalem na mezinárodní scéně jsme pomalejší. Chybí nám agresivita, výbušnost, dravost. V tréninku je tedy nutné více dbát na intenzitu, volit kratší zatížení a odpovídající odpočinek, vytrvalostní dávkování hráče jen zpomaluje a mají tendenci pracovat v jednom tempu bez zrychlení, akcelerace. Vedlejším produktem tréninku dovedností v maximální rychlosti je pak i potřebná kondice. Kondice však nemá být hlavním tématem tréninku.
4.stupeň = Herně- taktické dovednosti – nácvik kombinací a systémů
V této oblasti pracovat s prvky aktivity, včasnosti a překvapení. Rychlý přechod z obrany do útoku a nebo okamžitý agresivní forčekink se snahou o rychlé znovuzískání míčku po jeho ztrátě jsou jedním z hlavních atributů dnešního florbalu. Musíme od hráčů v tréninku a ve hře vyžadovat aktivní a těsný odstup od hráče, tak, aby měl soupeř co nejmenší manévrovací prostor. Pasivní obranná rozestavení např. 2-1-2 dnes v mládežnickém florbale na světové úrovni prakticky ztrácí význam a týmy, které se nepřizpůsobí, nemají šanci na úspěch. Hráčům musí trenéři vtisknout aktivní myšlení a rychlý přístup po celé ploše hřiště. V tréninku i v zápase hráče podpořit ve snaze po agresivním napadání a netrestat je, když někde „propadnou“. Současně trénovat správné aktivní vytlačování hráče s míčkem do stran či přehuštěného prostoru.
5. stupeň = Přímočarost v útočné fázi – tah na branku
Většina útočných akcí končí v rozích, nebo u mantinelů důležitý je tedy nácvik akce směrem k brance, ať z rychlého protiútoku, tak z výměny postavení v útočné polovině soupeře. Musíme hráče nutit ke clonění a dorážení. Minimálně jeden hráč před brankou je v současnosti nutnost, umocněno včasnou a pohotovou střelou obránce ze střední vzdálenosti. Každé tréninkové cvičení lze zorganizovat tak, aby jeden clonící a druhý dorážející hráč byli již při samotném náběhu k cvičení v uvedeném prostoru před brankou a obránce střílel pod tlakem. Základem je tedy vytvářet u hráčů návyk pro činnosti jako je tlak na branku, orientace v prostoru před brankou a včasné dorážení.
6.stupeň = Podpora individuálnímu rozvoji
Trenéři by měli více dbát na to, aby nechali hráče hrát a tvořit a dávali jim větší prostor pro vyniknutí jejich individualit. U dobrého střelce rozvíjet jeho přednost, věnovat střelbě prostor v tréninku a pozitivně hodnotit i jeho snahu zakončovat v utkání. Tvořivému hráči naopak nevytýkat přihrávku. U obránců podporovat herní řešení situací, především při založení útoku pod tlakem. Nenechat je, aby se jen zbavili míčku, ale nacházeli i různé kombinační nebo individuální varianty řešení. Obránce by měl aktivně podporovat útok a zapojovat se se do zakončení při rychlém protiútoku, nebo se zapojit do aktivní útočné hry v útočném pásmu. Velice důležité je „nepředělávat“ hráče ale pouze odstraňovat jejich případné nedostatky.
7. stupeň = Umění hráčské komunikace
Hráči se musí naučit si navzájem na hřišti pomoci křiknutím či jinou signalizací. Schopnost komunikovat se spoluhráčem především při hře na zhuštěném prostoru a v časové tísni usnadní zvládnutí mnohých složitých herních situací a optimálně je vyřešit.
8.stupeň = Příprava k výkonu
Prvky přípravy k samotnému výkonu jakými jsou dynamická rozcvička, kompenzační cvičení, strečink jsou u nás mnohdy velmi často zanedbávány či úplně opomíjeny. Přípravu před a nebo po tréninku (utkání) organizovat týmově, po skupinách nebo individuálně. Hráči si bez problému na tuto činnost zvyknou a výkonnost všech jednotlivých hráčů i mužstev půjde jednoznačně nahoru. Nehledejme výmluvu v únavě.
9. stupeň = Příprava trenérů – přístup k praxi na nejvyšší úrovni
Je potřeba se v této činnosti neustále zdokonalovat. I když možností pro trenéry se teoreticky vzdělávat je celá řada tak nejdůležitější pro trenéra je, když může být přímo součástí tréninkového procesu, který vede někdo zkušenější. Přesto každý začínající trenér musí hledat svoji cestu, implementovat ji na reálné možnosti svých hráčů a celého týmu, vycházet ze známé teorie a postupně se učit metodou pokus-omyl. Musí však mít také možnost srovnávat svoje postupy a myšlenky s nejlepšími trenéry což je pro každého trenéra zásadní pro jeho růst každého méně zkušeného trenéra. Důležité je také rozvoj individuálního trenérského stylu. Ten určuje rozhodnutí trenéra týkající se technických a taktických dovedností, které bude své hráče učit, jak bude organizovat trénink a řídit zápas, jaké metody použije pro udržení kázně v družstvu a co je nejdůležitější – jakou roli přisoudí jednotlivým hráčům.
10. stupeň = Etický kodex sportovce
Je nutné si společně s hráči stanovit základní prvky etického kodexu, se kterým se následně musí každý hráč ztotožnit :
- Na prvním místě je škola – studijní výsledky mají nejvyšší prioritu
- Projevovat úctu a respekt ke spoluhráčům, soupeřům a rozhodčím
- Respektovat rozhodnutí rozhodčích
- Dodržovat pravidla hry v rámci svého sportovního chování jednat vždy fair play a to jak na hřišti tak i mimo něj
- Zdržet se ve svém chování hrubých a vulgárních výrazů a gest
- Zdržet se užívání alkoholu, tabáku, nelegálních drog a jiných návykových látek, jako i zakázaných podpůrných prostředků antidopingovým výborem ČR
Zdroj ČFbU
Obrázek: dream designs / FreeDigitalPhotos.net