TRENDY V ROZVOJI MLÁDEŽNICKÉHO FLORBALU PODLE ČFBU

Autorem textu je předseda komise mládeže Jihomoravského a Zlínského kraje René Falta.

Cesta k dalšímu rozvoji mládežnického florbalu JmFbU a ZlFbU

Komise mládeže  předložila minulý rok trenérům, hráčům a vedení klubů materiál, kterému je potřeba věnovat zvýšenou pozornost tak, aby došlo ke zkvalitnění práce s mládeží na všech úrovních. Předkládaný materiál vychází z myšlenek dlouhodobého modelu rozvoje švédského florbalu, který je  založený na pochopení jednotlivých etap vývoje člověka především při respektování  biologického  (nikoliv  chronologického  věku).  Dalšími  zdroji  předkládaného materiálu jsou současné obecné poznatky z přípravy mládeže ostatních sportovních odvětví (například ledního hokeje).

Základní myšlenkou je potřeba získávání dalších zkušeností prostřednictvím odborné přípravy a účastí v soutěžích, které berou v úvahu další individuální vývoj sportovce. Důležité je, aby si níže uvedené  body vzali ve své každodenní praxi za své všichni trenéři a hráči. Pokud chceme naučit hráče prvky současného mezinárodního florbalu, je na místě o nich neustále hovořit  a  diskutovat  a  především  pak  v  praxi  uvedené  činnosti  průběžně  opakovat, procvičovat a drilovat. Neméně důležitá je také kvalita tréninku a aktivní, pozitivní způsob vedení hráčů v samotném utkání.

1. stupeň = Trénink odpovídající věku – strukturovaný florbal

Je nutné změnit způsob přípravy. Především se to týká nejmenších dětí. Zatížení by mělo odpovídat biologickému věku dítěte. Například u věkové kategorie 6 – 9 let je vhodné volit maximálně dvě tréninkové jednotky v týdnu v délce 1,5 hodiny a absolvovat maximálně (ne vždy –  nutně) dva turnaje za měsíc. Absolutně se musí změnit metodika a to zejména ve prospěch  individuálních dovedností. Základem tréninků musí být primárně vedle rozvoje všestrannosti také  nácvik herních činností jednotlivce. Z dětí se musí „vypustit“ agresivita životního úspěchu a tlak na výsledek. V tomto věku by se mělo zapomenout na jakoukoliv specializovanou kondiční složku  přípravy. V přípravném období (období prázdnin) by měli děti hrát jenom hry, případně provozovat  jiné sporty. Opět – absolutně bez specializované kondiční složky. Ta se rozvíjí v rámci her automaticky sama. Není potřeba za každou cenu trénovat přes léto čtyřikrát týdně. Nemá to žádné opodstatnění. Z časového hlediska by měl být poměr práce a odpočinku dodržen. Florbalová sezóna trvá od října do března, tak proč by tedy odpočinek (samozřejmě aktivní) neměl trvat od dubna do září?

V žákovském  období  má  mít  florbal  jednoznačně  charakter  zájmového  kroužku  bez jakéhokoliv tlaku na výsledek. V těchto kategoriích je potřeba upřednostňovat vedle rozvoje všestrannosti především trénink dovedností. Až od dorosteneckého věku začínáme hráče takticky  připravovat a do detailu vysvětlovat systémy, dbát na jejich dodržování a situace opakovat. Každý  trenér musí mít do detailu propracovanou filozofii hry svého mužstva. U hráčů je nutné vybudovat  návyk sledování jednotlivých herních situací s možností využití audio-vizuálních  prostředků.  Každý  hráč  musí  přesně  vědět,  jak  se  má  v  jednotlivých situacích chovat. To, že se budeme od  dorosteneckých kategorií více věnovat systematice však nevylučuje potřebu se stále věnovat rozvoji individuálních dovedností.

Pozor – florbal by zbytečnými nároky a tlaky na výsledek v žákovském období neměl plíživě otravovat  dětskou duši, ale spíše  zvyšovat její závislost na hře. Potom nebude vznikat problém, aby se kluci sami vrhli do nejtvrdší práce v pozdějším období čtrnácti patnácti let (dle svých fyzických dispozic). Praxe jednoznačně poukazuje na to, že právě v tomto období (15-16 ti let)  se rozhoduje o dalším sportovním osudu hráče.

2.stupeň = Individuální trénink techniky – důraz na provedení a detail

Pokyn pro trenéry mládežnických týmů se týká všech herních cvičení. Je třeba pracovat v menších   skupinách při častém opakování jedné situace, organizovat individuální tréninky, zaměřené  na zdokonalení techniky. Je potřeba mít čas a prostor na korekce. Jen tak lze danou  činnost  zautomatizovat,  zafixovat  a  provádět  ji  přesně..  Na takto  specializovaný trénink je dobré zajistit dostatečný počet školených, ale i dobrovolných trenérů (např. z řad rodičů). Stejně tak hráči mohou i doma rozvíjet individuální techniku, například – techniku hole a dribling .

3. stupeň = Trénink dynamiky a výbušnosti

Zkušenosti ukazují, že v porovnání s elitním florbalem na mezinárodní scéně jsme pomalejší. Chybí nám agresivita, výbušnost, dravost. V tréninku je tedy nutné více dbát na intenzitu, volit kratší zatížení a odpovídající odpočinek, vytrvalostní dávkování hráče jen zpomaluje a mají tendenci  pracovat v jednom tempu bez zrychlení, akcelerace. Vedlejším produktem tréninku dovedností v maximální rychlosti je pak i potřebná kondice. Kondice však nemá být hlavním tématem tréninku.

4.stupeň = Herně- taktické dovednosti – nácvik kombinací a systémů

V této oblasti pracovat s prvky aktivity, včasnosti a  překvapení.  Rychlý přechod z obrany do útoku a nebo okamžitý agresivní forčekink se snahou o rychlé znovuzískání míčku po jeho ztrátě jsou jedním z hlavních atributů dnešního florbalu. Musíme od hráčů v tréninku a ve hře vyžadovat aktivní a těsný odstup od hráče, tak, aby měl soupeř co nejmenší manévrovací prostor. Pasivní obranná rozestavení např. 2-1-2 dnes v mládežnickém florbale na světové úrovni prakticky ztrácí význam a  týmy, které se nepřizpůsobí, nemají šanci na úspěch. Hráčům musí trenéři vtisknout aktivní myšlení a rychlý přístup po celé ploše hřiště. V tréninku i v zápase hráče podpořit ve snaze po  agresivním napadání a netrestat je, když někde „propadnou“. Současně trénovat správné aktivní vytlačování hráče s míčkem do stran či přehuštěného prostoru.

5. stupeň = Přímočarost v útočné fázi – tah na branku

Většina útočných akcí končí v rozích, nebo u mantinelů důležitý je tedy nácvik akce směrem k  brance,  ať z rychlého protiútoku, tak z výměny postavení v útočné polovině soupeře. Musíme  hráče  nutit  ke  clonění  a  dorážení.  Minimálně  jeden  hráč  před  brankou  je  v současnosti nutnost, umocněno včasnou a pohotovou střelou obránce ze střední vzdálenosti. Každé tréninkové cvičení lze zorganizovat tak, aby jeden clonící a druhý dorážející hráč byli již při samotném náběhu k cvičení v uvedeném prostoru před brankou a obránce střílel pod tlakem. Základem je tedy vytvářet  u hráčů návyk pro činnosti jako je tlak na branku, orientace v prostoru před brankou a včasné dorážení.

6.stupeň = Podpora individuálnímu rozvoji

Trenéři by měli více dbát na to, aby nechali hráče hrát a tvořit a dávali jim větší prostor pro vyniknutí jejich individualit.  U dobrého střelce rozvíjet jeho přednost, věnovat střelbě prostor v tréninku a pozitivně hodnotit i jeho snahu zakončovat v utkání. Tvořivému hráči naopak nevytýkat přihrávku. U obránců podporovat herní řešení situací, především při založení útoku pod tlakem. Nenechat je, aby se jen zbavili míčku, ale nacházeli i různé kombinační nebo individuální varianty řešení. Obránce by měl aktivně podporovat útok a zapojovat se se do zakončení při rychlém protiútoku, nebo se zapojit do aktivní útočné hry v útočném pásmu. Velice důležité je „nepředělávat“ hráče ale pouze odstraňovat jejich případné nedostatky.

7. stupeň = Umění hráčské komunikace

Hráči se musí naučit si navzájem na hřišti pomoci křiknutím či jinou signalizací. Schopnost komunikovat se spoluhráčem především při hře na zhuštěném prostoru a v časové tísni usnadní zvládnutí mnohých složitých herních situací a optimálně je vyřešit.

8.stupeň = Příprava k výkonu

Prvky přípravy k samotnému výkonu jakými jsou dynamická rozcvička, kompenzační cvičení, strečink jsou u nás mnohdy velmi často zanedbávány či úplně opomíjeny. Přípravu před a nebo po tréninku (utkání) organizovat týmově, po skupinách nebo individuálně. Hráči si bez problému na tuto činnost  zvyknou a výkonnost všech jednotlivých hráčů i mužstev půjde jednoznačně nahoru. Nehledejme výmluvu v únavě.

9. stupeň = Příprava trenérů – přístup k praxi na nejvyšší úrovni

Je  potřeba  se  v této  činnosti  neustále  zdokonalovat.  I  když  možností  pro  trenéry  se teoreticky vzdělávat je celá řada tak nejdůležitější pro trenéra je, když může být přímo součástí tréninkového procesu, který vede někdo zkušenější. Přesto každý začínající trenér musí hledat svoji  cestu, implementovat ji na reálné možnosti svých hráčů a celého týmu, vycházet ze známé teorie  a postupně se učit metodou pokus-omyl. Musí však mít také možnost srovnávat svoje postupy a myšlenky s nejlepšími trenéry což je pro každého trenéra zásadní  pro  jeho  růst  každého  méně   zkušeného  trenéra.  Důležité  je  také  rozvoj individuálního trenérského stylu. Ten určuje  rozhodnutí trenéra týkající se technických a taktických dovedností, které bude své hráče učit, jak bude organizovat trénink a řídit zápas, jaké metody použije pro udržení kázně v družstvu a co je nejdůležitější – jakou roli přisoudí jednotlivým hráčům.

10. stupeň = Etický kodex sportovce

Je nutné si společně s hráči stanovit základní prvky etického kodexu, se kterým se následně musí každý hráč ztotožnit :

  • Na prvním místě je škola – studijní výsledky mají nejvyšší prioritu
  • Projevovat úctu a respekt ke spoluhráčům, soupeřům a rozhodčím
  • Respektovat rozhodnutí rozhodčích
  • Dodržovat pravidla hry v rámci svého sportovního chování jednat vždy fair play a to jak na hřišti tak i mimo něj
  • Zdržet se ve svém chování hrubých a vulgárních výrazů a gest
  • Zdržet se užívání alkoholu, tabáku, nelegálních drog a jiných návykových látek, jako i zakázaných podpůrných prostředků antidopingovým výborem ČR

Zdroj ČFbU
Obrázek: dream designs / FreeDigitalPhotos.net

 
Přidej komentář

Partner webu

Partner webu