TOMÁŠ SLADKÝ – FLORBALOVÝ MANIAK

Zdravím všechny čtenáře a florbalové maniaky!

Doufám, že jsem tímto oslovením nikoho neurazil. Já se za jednoho maniaka „bohužel“ už několik let považuji, florbalu sem totálně propadl a stále pevně věřím, že u něj i po skončení své aktivní kariéry plnohodnotně zůstanu. Na pozici hráče a zároveň trenéra působím už 9 let, z Česka jsem si odvezl trenérskou licenci C, momentálně působím v jednom z největších sportovních klubů ve Finsku, Koovee.

A nyní k otázkám:

Trenérskou kariéru si odstartoval už za hráčského působení ve Vítkovicích. Jaké to bylo chodit na tréninky jako hráč a pak jako trenér? Zahrál sis s některými svými svěřenci anebo můžeme některé z nich vidět v A týmu Vítkovic?
Vzhledem k mému věku jsem se ve Vítkovicích věnoval kategoriím mládežnickým, postupně jsem se tak od elévů a mladších žáků dostal na pozici hlavního trenéra starších žáků. Naštěstí byly tréninky vždy dobře sladěny a mohl jsem tak stíhat trénovat jak kluky, tak sebe :-). V posledních sezónách mého účinkování na lavičce Vítkovic jsem měl tu čest trénovat talenty jako Martin Tokoš, Patrik Suchánek, Lukáš Veltšmíd, Pavel Jankulár atd. Je zážitek si teď s nimi zahrát na nejvyšší úrovni!

Všeobecně se říká, že ne každý dobrý trenér byl vynikající hráč a ne každý vynikající trenér byl dobrý hráč – jak je tomu u tebe? Zaměřil ses na trenérství více studováním různorodých materiálů anebo jsi spíše typ trenéra, který čerpal ze své bohaté hráčské zkušenosti a snažíš se svým svěřencům předat to nejlepší, co tě naučili tví trenéři?
O trenérech se říká hodně věcí. Bohužel se kritika týká většinou pouze aktuálního výsledku týmu. Měl by se ale spíše brát ohled na dlouhodobější činnost, celkové působení a vystupování v širším měřítku. O trenérovi se nemůže říct, jestli je dobrý nebo špatný v horizontu jediné sezóny. Já jsem stále aktivní hráč, průběžně se učím trenérskému řemeslu. Čerpám ze svých vlastních hráčských zkušeností, snažím se vzít si to nejlepší od každého trenéra, pod kterým jsem hrál. Sbírám a sám rozebírám florbalové zápasy, vedu si jak hráčský tak trenérský deník. Hledám pozitivní i negativní spojitosti mezi hráčskou a trenérskou lavičkou, chci být trenér, který bude opravdovou součástí týmu.

Jako trenér jsi působil, a stále působíš, ve třech florbalových velmocích – Česko, Švýcarsko a Finsko. Nenastaly za dobu tvého působení na trenérské lavičce komunikační problémy? Mnoho mladých hráčů se určitě chodilo dívat na tvé zápasy – neměl si občas „na talíři“ drobné posměšky anebo popichování typu „trenére, co ta přihrávka, střela, co to vyloučení“?
Co se týče komunikačních problémů, tak s češtinou doma problém nebyl :-). Pak jsem ale v roce 2007 odešel do Švýcarska, nejprve do SV Wiler-Ersigen, kde jsem se věnoval pouze talentové mládeži ve věku kolem 10 let a němčina mi zpočátku dělala problémy. Otrkal jsem se a v sezóně 2009/2010 jsem se v týmu UHC Waldkirch-St.Gallen stal hlavním trenérem juniorů do 18 let (U18). A to byla možná zlomová sezóna, díky které jsem propadl i florbalové trenéřině. S jazykem už nebyl skoro žádný problém, vést tým juniorů ve Švýcarsku byl pro mě ten správný impuls. Ve Finsku jsem si tak pozici trenéra zanesl rovnou do své vlastní smlouvy. Klub mi vyšel maximálně vstříc a už třetí sezónu tak stojím na střídačce B1-juniorů (U18) jako asistent trenéra. Kvůli četnosti tréninků bohužel nemůžu stíhat všechny juniorské a mužské jednotky. A co se týče popichování a různých narážek, takových věcí si moc nevšímám :-).

Zkus porovnat jaké je florbalové Švýcarsko a Česko z pohledu hráče (nasazení při tréninku, typy cvičení atd.) a jaké z pohledu trenéra (nasazení mladých hráčů při tréninku, dodržování pokynů atd.).
Z pohledu hráče, konkrétně cizince v nejvyšší lize, se dá hovořit až o dvojnásobném tlaku na to, jak hraješ nebo jak se chováš. V zahraničí se od tebe očekává nadstandardní výkon na každém tréninku, na každém zápase. Hráči ve Švýcarsku se také mají od koho učit, cizinci jsou již nedílnou součástí každého týmu. Bez nich by švýcarská liga byla hodně slabá. Jako trenér jsem měl ve Švýcarsku možnost pozorovat různé styly a přístupy. Od uřvaných sedláků až po klidné a introvertní typy. Když srovnám hráče – u nás jsou kluci více talentovaní, technicky šikovnější a florbalovější než ve Švýcarsku. Je to opět jen můj názor, obecně by ale měli čeští mladíci zapracovat na přístupu k jednotlivým tréninkům a na nasazení v zápasech. Osobně nemůžu přenést přes srdce, když vidím na tréninku kluka, který tomu nedává minimálně sto procent. Zabírá tak místo dalšímu, který by na hřišti nechal duši.

Po odchodu do Finska jsi i tam působil jako hráč a trenér a jako jeden z mála českých hráčů a trenérů tak můžeš porovnat tyto tři bašty florbalu.
Takovému širokému porovnávání se raději vyhýbám. Dvojnásob to platí při srovnávání hráčské úrovně. Obecná fakta už všichni dobře znají. Češi vynikají v citu pro hru a improvizaci, Švýcaři se florbal učí podle učebnic a příruček a ve Finsku je vše založeno na rychlosti provedení – neklade se důraz na obranu, soupeře se vždy snaží přehrát rychlostí v ofenzivě. Ve finské lize až na pár výjimek neuvidíte velké množství fyzického kontaktu, všechno je v takové rychlosti, že nemáš čas rozdat pořádný hit :-).

A co jako trenér? Musel si v každé zemi, kde jsi trénoval, skládat trenérské zkoušky a být vlastníkem trenérských licencí?
Velké kroky kupředu dělám až tady ve Finsku. Už v dorostencích je podmínkou mít u týmu minimálně dva trenéry a jednoho vedoucího družstva. Hra je tak rychlá, že už i v juniorech si musí trenéři dělit práci na samostatné části. Trenérskou licenci jsem potřeboval pouze v Česku. Ve Švýcarsku ani teď ve Finsku nepotřebuji žádnou licenci, abych mohl být trenér juniorských celků. Z velké části proto, že jsem aktivní hráč a můj klub se zaručuje federaci za mou trenérskou praxi z dřívějška. Na druhou stranu, systém vzdělávání trenérů hlavně tady na severu je velmi propracovaný. Čím vyšší trenérské licence dosáhnete, tím výše můžete trenérsky působit. Podobně jako v Česku můžete trénovat mužské áčko pouze se speciálním vyškolením.

Dokonale také můžeš srovnat hráčské a trenérské zázemí a vybavenost všech tří zemí – které země je na tom nejlépe a která naopak podle tvého má největší potenciál?
Florbal se obecně posunuje kupředu, viditelně na hřišti, „neviditelně“ také v klubovém zázemí. Samozřejmě ta rychlost rozvoje není všude stejná, rozdíly v regionech vidím i tady ve Finsku, o kterém si nesmíme dělat přehnané iluze. V Česku by si měli všichni vzít příklad z Vítkovic, ve kterých je práce s mládeží na špičkové úrovni. Není náhodou, že každý rok Vítkovice „představí“ 2-3 top juniory, kteří jsou schopni ihned naskočit do mužského áčka.
Ve Finsku a myslím také obecně ve Skandinávii je ale stále daleko větší zásobárna hráčů, je z čeho vybírat a kluci tak mezi sebou mají daleko větší konkurenci už od žákovských soutěží.

V březnovém rozhovoru řekl Pavel Brus, cituji: „Kdyby Češi měli podmínky, jako mají Švýcaři, či seveřané, tak jsme nejlepší florbalovou zemí na světě.“ Co si o tom myslíš ty? Je opravdu tak markantní rozdíl ve vybavenosti anebo v nadanosti jednotlivých hráčů?
Zajímavý názor. Teď záleží na tom, kdybychom takové podmínky měli, jak bychom s nimi naložili. Těch úhlů pohledů na takové srovnávání je opravdu mnoho. Jak již jsem zmínil výše, kolem každého mládežnického družstva se tady pohybují 3-4 lidé, kteří se opravdu starají pouze o to svoje družstvo. Výběrová skupina hráčů v dané kategorii je někdy až trojnásobná než v Česku. To jsou fakta, která ve spojení právě s podmínkami v zázemí, vybavenosti a financích dělají ten rozdíl.

Jaký typ trenéra jsi? Diktátor anebo spíše ten „Mirek Dušín – starší a zkušenější kamarád“? Co je podle tebe nejtěžší na práci s mládeží a jak ses s tímto úskalím vyrovnal ty osobně?
No, diktátor přímo nejsem :-). Ti, kteří například byli na letním Salibandycampu v Kopřivnici poznali, jaký jsem a jaký asi budu i nadále. Když probíhá trénink, tak se kromě florbalové části snažím věnovat také disciplíně, bez které to v žádném případě nejde. Lidský přístup trenéra je také důležitý, ale hráči si ho musí svým vystupováním určitou měrou také zasloužit. Sport musí člověka bavit a naplňovat. Trenér to celé řídí a musí tak brát zřetel na celý tým. Ten je ovšem složen z jednotlivých hráčů a to je mnohdy největší problém. Pokud tým funguje jako celek, není problém s přístupem a disciplínou, můžete se pak soustředit na detaily florbalu a jít opravdu do „hlubokého tréninku.“

Můžeme na tvých trénincích vidět něco specifického – nějakou tvou osobní „know-how“? Jak vypadá taková typická tréninková jednotka pod tvým vedením? Jsi spíše sezonní trenér anebo se zaměřuješ také na letní přípravu svých svěřenců?
Florbal není tak jednoduchý a „lehký“ sport, jak si široká veřejnost mnohdy myslí. Pro tělo sportovce je florbal opravdu náročný a proto se na každém tréninku mimo jiné maximálně věnuji i tzv. údržbě těla. Warm-up trvá minimálně 15 minut, cool-down pak minimálně 10 minut. Všichni mladí hráči, zkuste si vzpomenout, co děláte ihned po skončení tréninku? Pokud se nesklízí mantinely, tak běžíte do šatny, ať jste co nejrychleji doma, že? 🙂 Tělu musíte ale za poctivý trénink slušně poděkovat vyklusáním a pořádným strečinkem! Know-how v samotných jednotkách zatím asi nemám. Často zařazuji 5-minutové posilovací vložky, které pomohou nastartovat upadající pozornost hráčů. Snažím se být komplexní trenér během hlavní sezóny i v létě, kde řídím jak vlastní individuální přípravu tak individuální přípravu vybraných florbalistů.

Jak potom vypadá takový typický den Tomáše Sladkého v roli hráče/trenéra?
Ráno se budím v 9 hodin. Sprcha, zdravá snídaně a vyřizování u počítače. Po vyřízení všech administrativních povinností vyrážím kolem půl 11 na můj dopolední trénink. Podle počasí, zbylých sil a týdenního rozpisu se rozhodnu, jestli si půjdu jen zaklusat k jezeru, zaskákat přes švihadlo nebo do posilovny. Po obědě mě pak čekají dvě hodiny na škole v Tampere, kde vedu sportovní kroužky se zaměřením na florbal. Kolem 5 odpoledne pak jedu na naši útulnou halu Spiral, kde mě čeká trénink s juniory nebo trénink s mužským áčkem. Někdy to dobře navazuje, takže se domů vracím po 9 večer a těším se na nějaký film do postele.

A na závěr, jaké jsou tvé hráčské a trenérské cíle?
Hráčské cíle se odvíjejí od mého aktuálního působení. Momentálně se chci co nejlépe připravit na blížící se mistrovství světa a odehrát s Koovee minimálně stejně úspěšnou sezónu jako loni, kdy jsme skončili třetí. A jako trenér? Co nejvíce se toho ještě naučit. Až skončím s hraním, chci být profesionálním trenérem a funkcionářem ve florbalovém klubu. Teď jde o to, kde to bude :-).

Díky moc za rozhovor a prostor na vašich stránkách! S pozdravem Tomáš Sladký.


Adam Wollný

Foto: Tomáš Sladký

 
Přidej komentář

Partner webu

Partner webu