TEAMBUILDING

„Co mě nezabije, to mě posílí.“

Teambuilding. Je stále častěji takřka všude okolo nás. V moderním významu zahrnuje stále více činností a aktivit, původní záměr se mnohdy pomalu vytrácí. Ve firemní sféře se jedná téměř o sprosté slovo, chápej nudná a dlouhá povinnost zdržující od práce. Ve florbalu se jedná o teambuilding ve smyslu stmelení týmu a každý si úzkostlivě hlídá, aby náhodou neprozradil víc než je nutné. Konkrétnosti zůstávají (a je to tak správně) v kabině. Na veřejnost prosákne občas nějaká fotka z netradičního prostředí, speciálních oltářů v šatnách a klubovnách. Častěji jen informace, že tým se kromě taktické přípravy před play-off, finále poháru, začátkem soutěže apod. věnoval teambuildingu.

Co to tedy vlastně je, co kouzelného se pod tím cizím slůvkem skrývá? Krkolomný překlad do češtiny radí cosi ve smyslu tvoření týmu, stmelování kolektivu, v širším významu jde o zážitkovou pedagogiku. Schválně, na kus papírku si napiš, milý čtenáři, pět slov, která Tě napadnou ve spojení se zážitkovou pedagogikou, teambuildingem chceš-li. Sám pak uvidíš, kterým směrem se Tvé myšlenky ubírají. Tato oblast má totiž široké zaměření a může ovlivňovat mnoho cílů. Někdo napíše slova jako spolupráce, zábava, přátelství; pro jiného může teambuilding znamenat výzvu, překonání, strach apod.

Zážitková pedagogika je přístup ke vzdělání založený na vyšší schopnosti lidské paměti vstřebávat informace, jejichž vnímání je provázeno intenzivní emocí. Neboli to, co sami prožijeme, si pamatujeme nejlépe na základě prožitých emocí, zážitků. Graf nebo tabulka učení je k nalezení v mnoha knihách. Dočtete se v něm, že sdělené poznatky si za tři měsíce už nepamatuje prakticky skoro nikdo (asi jen 10% lidí). Zatímco poznatek, který nejen slyšíte, ale i vidíte a hlavně máte možnost si jej sami vyzkoušet, si i po delším čase stále pamatuje většina z nás. Toto je obecně platná a známá věc. Přesto posuďte sami, jak u nás probíhá učení na základních, středních i vysokých školách… nebo uvažte, na jakém principu jsou založené školení trenérů…

Vraťme se raději zpět k tématu. Jiný pokus o definici říká, že metoda zážitkové pedagogiky je vědomě řízený postup, díky kterému můžeme dojít se skupinou od zážitku ze hry k požadovanému pedagogickému záměru. Jak jsem již předeslal, záměrů může být celá řada od jednoduchých „seznamovaček“ po nutnou spolupráci předem vytipovaných dvojic či skupin (ať už dáváme dohromady hráče, kteří se nemají rádi anebo naopak spolupracují pětice jako při hře) až po obtížné překonávání úskalí celého týmu ve prospěch stmelení a důvěry jeden ve druhého.

Příkladem co vše lze rozvíjet budiž tento obrázek:

Učení zážitkem je založeno na aplikaci cyklů učení zážitkem. Klasická posloupnost je akce -> zážitek -> prožitek. Nejčastěji jde o „školu“ hrou. Ať už jde o hry pohybové, komunikativní, strategické, kreativní, psychologické atd. Ve hře, která je jasně ohraničená a probíhá za daných pravidel, lidé jednají svobodně. Instruktorovi (trenérovi) jde o to, aby si lidé hráli. V ideálním případě zažili uvolněný stav plynutí a herního zaujetí (tzv. flow). Nezbytnou součástí teambuildingových her bývá závěrečná reflexe všech účastníků. Zejména instruktora, který stanovil pravidla a pozoroval účastníky (věděl, proč hru vybral, jaké má cíle a čeho konkrétně si má všímat – například o vůdčí jednání ve skupině pro možnost role kapitána atd.). Aby bylo jasné, závěrečná reflexe je bezpečným prostorem pro všechny účastníky, často zábavným a nikoliv tuhým psychologickým rozborem přítomných.

Zlatým pravidlem je neříkat hráčům, že teď „jdeme dělat teambuilding“. Například v programu soustředění je nápis teambuilding asi nejhorší možnou variantou. Takhle to nefunguje. Doporučuji raději nápisy hra, překvapení, procházka do lesa, zkrátka cokoliv jiného, jen ne učit se spolupráci nebo čemukoliv jinému na povel. Beztak k vazbám mezi hráči dochází neustále a základní týmové principy je třeba dodržovat na každém tréninku, utkání a akci.

Jako důležitou vnímám tuto klasifikaci zážitkových her dle stupňů dobrodružství a rizika:

  • 1. úroveň: přirozené aktivity a hry, riziko skoro žádné
  • 2. úroveň: hry a aktivity mají charakter objevování a podobu dobrodružství
  • 3. úroveň: kritická zóna, kdy při aktivitách dochází k růstu napětí a zpravidla se dostavuje i strach. Po překonání překážky nastává uklidnění. Může dojít k nepříjemným zážitkům a úrazům, někdo neodhadne správně hranice svých možností
  • 4. úroveň: stav nehody

Povšimněte si zejména kritické zóny. Ta je klíčová. Pohodové hry v klubovně, kdy se zpívá, maluje, povídá apod., jsou fajn a mají svůj účel. Jestliže chci opravdu důkladně poznat (vybrat) svůj tým, potřebuji jej ale dostat do kritické zóny. Jedině tak zjistím chování hráčů ve složitých situacích. Odhalím jejich povahy, jsou-li vystaveni zátěži (psychické či fyzické), ve které se již není možno kontrolovat. Tomuhle já říkám teambuilding, není to pro slabé povahy, není to ve dne a čím hustější les tím lépe… Pozor, každá „hra“ vyžaduje důkladnou přípravu a zkušenosti. Poslední výše uvedenou úroveň ponechme stranou pro vojáky, hasiče a záchranáře.

Jak rozpoznat a připravit optimální zátěž a náročnost v kritické zóně není lehké a vyžaduje to zkušenosti. Přínos však může být veliký. Pro koho je povídání zajímavé, ale obecné a chtěl by se o tématu dozvědět víc, doporučuju začít hledat na webu Prázdninové školy Lipnice – www.psl.cz. Neznám lepší domácí instituci pro tuto oblast, pořádají zde i četné víkendové kurzy pro zájemce. Ostatně, „kritickou zónu“ jistě znáte i ze života. Chcete-li někoho blízkého opravdu poznat, jeďte s ním na vodu. Vodáci ví, že tam se odhalují charaktery. Nejste-li si jistí svou životní partnerkou či partnerem, vezměte jej na polární expedici, samostatné putování na kolech nebo na kurz zážitkových her.

Na závěr alespoň lehce naznačím příklady ze světa florbalu. Nebudu psát o finských mistrech světa soustředících se před mistrovstvím v Egyptě, protože jsem tam nebyl. Měl jsem možnost být dvakrát součástí ženského týmu na MS. České reprezentace mají veliké plus v realizačním týmu ve funkci „Vilas“ alias Vilém Svoboda. Určitě by mohli vyprávět i hráči Sokola Královských Vinohrad, kde působí. Pro tým je stálým zdrojem dobré nálady a má nekončící zásobu motivačních nápadů. I do médií při mistrovství pronikají obrázky z vyzdobené šatny, poradní místnosti, střípky z motivačních videí či celoturnajové motivace formou předmětů přivezených z domova. Na předposledním mistrovství žen česky provlékaly po vítězných zápasech lano (jako symbol soudržnosti) na mapě světa. V prosincovém mistrovství zase vyletěl český balon až k vysněnému bronzu.

Teambuilding má nekonečně mnoho podob. Od návštěvy lanového centra, přes bowlingový večer i třeba paintball. Nastíním noční bojovku mužů Hattricku Brno v rámci letního soustředění, kterou výborně nachystal jeden z trenérů Roman Bytešník. Snad klukům z Hattricku nebude přibližné zveřejnění popisu vadit:

V časovém limitu měli hráči ve stanoveném prostoru nasbírat co nejvíce rozmístěných lístečků. Pak byli rozděleni do družstev podle úspěšnosti v počtu papírků – v každé skupině byl jeden z pěti nejúspěšnějších, pak další z méně úspěšných atd. až k poslednímu z pětice s nejméně lístečky. Hráčům všech skupin byly přiděleny hendikepy – nejméně papírků = zavázané oči, další svázané nohy, třetí ruce, čtvrtý uši, pátý bez omezení. Poté v týmech skládali z lístečků (označených čísly a jedním písmenem) zprávu. Zaznamenávali jsme čas, kdy zprávu složili. Lístečky bylo možné i vyměňovat mezi družstvy, chybějící lístečky si pak hráči museli „koupit“ vykonáním fyzických cviků.

Když měli všichni zprávu sestavenou, byli odvezeni jinam do lesa (hluboká noc) a v krátkém časovém limitu si mohli opatřit předměty, které do té doby našli (již měli všichni hendikepy – někdo neviděl, druhého museli nést…). Mezi předměty, které mohli nalézt, byly například louče, zápalky, lana. Skupiny si mohly předměty vzájemně vyměnit, bylo jich ale omezené množství a ne každá skupina tak měla např. nějaký zdroj světla. Poté byli vypuštěni do lesa v intervalech dle vyluštění zprávy. Podle zprávy věděli, co mají hledat a přibližně jakým směrem, celá skupinka musela postupovat pohromadě. Když dorazili, kam měli, našli mapu, která je vedla dále směrem do lesa, kde museli najít nafukovací matraci a podle mapy doputovat k jezírku (vlastně to byl spíše močál), které měli všichni překonat. Na jeho konci byl pro každou skupinu lampion k vyslání s přáním do sezony i jeden společný pro celý tým.


Jiří Kysel

Foto: Miroslav Janovský

 
Přidej komentář

Partner webu

Partner webu