SALIBANDYCAMP – den šestý

Venku prší, hala je ráno obsazena a tak se ranní rozcvička vynechává. Děti však do plného tréninku nepůjdou – Tomáš pro ně po snídaní před tréninkem připravil házenou s upravenými pravidly (ten, kdo má míček, stojí a střílet se může až po třech přihrávkách), rozběhání a strečink. Rozběhání Tomáš zvolil formou koleček do kterého postupně zařazuje různé cviky – kroužení jednou rukou, dvěma rukama, zvedání kolen na třetí krok, zakopávání, poskoky bokem, poskoky bokem s kmitáním rukou (panák v pohybu), běh pozadu a série tří sprintů.

Po vydýchání následuje strečink. Začíná se protažením rukou nad hlavou, posléze se děti naklání v bok s nataženou jednou paží a protahují se. Tomáš upozorňuje na to, aby se děti soustředily a nezapomínaly na dýchání. Následuje protažení nohou – klasický cvik s jednou nohou napnutou a druhou pokrčenou. „Překážkový sed“ – děti jsou v sedě, jedna noha je napnutá, druhá je pokrčena za tělem jako při překážkovém běhu. Protažení zad (hýžďových svalů) – děti jsou v sedě, přes nataženou nohu se přenese noha druhá a ta se pořádně obejme a narovnají se záda.

Děti pak mají cvičení na rozvoj rychlosti a rychlosti reakce – krátké sprinty ke kuželům ať už ze sedu, z lehu, pozadu anebo tak jak vám přinášíme ve videu níže.

Brankáře si mezitím vzal na starost Lukáš Souček a vymyslel jim cvičení na postřeh – za brankářem který je čelem ke zdi v základním postavení stojí druhý brankář s míčkem (po sléze i s reakčním míčkem) a hody o zeď cvičí postřeh prvního brankáře.

Tomáš mezitím s dětmi také cvičí rychlost reakce – připravil si pro ně cvičení s názvem „rozdvojka“. Děti vybíhají k prvnímu kuželu a podle toho, jestli Tomáš ukáže žlutý anebo oranžový kužel, běží děti dál k danému kuželu sprint. Tomáš pak vylepšuje cvičení a mění barvy (pokud ukáže žlutý kužel, děti běží k oranžovému a opačně). Pro ještě větší složitost Tomáš vrací barvy zpět (žlutá je žlutá atd.) a dětí mají tentokrát sprinty dva podle barev, které Tomáš ukáže.

Následují střelecká cvičení. Začíná se narážečkou, kdy Tomáš stojí uprostřed a přihrávku vrací dětem k mantinelu. Skupina se pak přesouvá ke střelbě ze středu. „Nákrok, pokrytí a napružení.“ opakuje Tomáš. Ani druhá strana není opomenuta co se týče narážečky k mantinelu. Cvičení se pak trošku mění – děti dávají přihrávku po mantinelu a narážečka putuje na střed. Zatímco je jeden brankář pod ostrou palbou a druhý odpočívá, třetího má v parádě brankář 1. SC WOO Vítkovice. Balanční cvičení na velkém míči anebo jen lehčí posilovací cvičení – to je náplní pauzy před chytáním. Děti pak absolvují několik soutěžních kol na střelbu – gol je za dva body, zásah brankáře za nulu a netrefení branky za mínus dva body – děti končí v 90% případů v kladných číslech.

Další cvičení z tréninkové jednotky jsou brejkové situace, které jsem vám přinesly včera. Dva na nulu, dva na střelce a dva na dva. Tomáš jen připomíná dětem, že se jedná o brejkové situace a je tady potřeba „mazat na kasu“ a že přihrávky musí směřovat dopředu.

Po nácviku brejků následovala hra. Děti jsou opět jako včera na čtvrtině hřiště ve dvou skupinách a hrají dva na dva. Na pokyn Tomáše se střídají, pokud vypadne míček, je vhozen okamžitě a náhodně další. Přichází menší inovace – děti, které jsou připraveny do hry a čekají v řadě, hrají s týmem, který má v držení míček – vznikají tak situace 4 na 2. Neustále hecování a chválení dětí ze strany trenérů není asi třeba připomínat. Opět menší vylepšení – hráčům připraveným ke hře je dovoleno střílet. Cvičení jsou opět vylepšena – hraje se na dvě branky do kterých můžou všichni zakončovat a hráči jsou vpuštěni do hry na Tomův povel a vždy v různých počtech.

Po hře přichází opět na řadu důležitý výklus a strečink.

Zatímco jedna skupina trénuje v hale, druhá skupina poslouchá přednášku Pavla o mentální tréninku, která je zakončena praktickým cvičením. Přísný zákaz mluvení po celou dobu cvičení dodržely všechny děti. Pavel rozdal papírky s určitými hesly a děti měly za úkol si je přečíst a pak za úplné tmy o těchto heslech přemýšlet, opakovat si je a hlavně si je zapamatovat. Po tom, co se rozsvítí, dětí posouvají papírky sousedovi po levé ruce a proce se opakuje.

„Knih a literatury, která popisuje práci s myslí a podvědomím je hodně a já se tomuto typu tréninku už pár let intenzivně věnuji. Vidět něco, myslet na to a spojit to s vizuálními a jinými smysly způsobí v mozku mnohem hloubější a intenzivnější stopu. Je zřejmé, že jen jeden trénink nestačí, ale už i po jediném se u dětí objevilo trošku jiné chování. Jsem hlavně rád, že k tomuto cviku všichni přistoupili se s stejným zaujetím jako k florbalu samotnému. Sám takové metody aplikují a heslo které se mi líbí nejvíce je “ Možné je všechno.“ říká obránce švýcarského GC Pavel Brus.

Níže uvádíme hesla, která si mají děti uchovat a zapamatovat.

Nikdy se nevzdám!

Každý dělá chyby, ale já se z nich poučím.

Dokud budu žít, budu usilovat o svůj sen.

Jediný, kdo mě může porazit, je moje hlava.

Tvoje hlava je silnější než si myslíš.

Vyhraji každý zápas!

I když mě ostatní odepisují, já mám svůj sen a jdu si za ním.

Když padnu, zamyslím se proč, zvednu se a půjdu dál. Nebudu se ohlížet za tím, co bylo a nebudu čekat na to, co bude. Teď a tady ze sebe vydám maximum.

Jsem nejlepší na světě.

Na každém tréninku i zápase ze sebe vydám vše, proto jen tak se posunu dál.

Žádný soupeř není pro mě dost těžký!

Věřím si – dokážu vše!

Je mi jedno co ostatní říkají. Já vím, co chci a kam mířím.

„Pomohlo mi to ujasnit si své priority a to, čeho bych chtěl v budoucnu dosáhnout.“ řekl šestnáctiletý Daniel.

Program po odpoledním klidu je stejný jako jiné dny – děti jsou rozděleny na 6 pětic (zapojují se i instruktoři) a po strečinku a rozběhání se jde na hru. Hecování, akce z jedné anebo góly do prázdné – to vše je vidět. Děti hra moc baví a když se k tomu přidá hecování ze strany trenérů, je o zajímavé momenty na hřišti postaráno. Klasický závěrečný pozápasový strečink jak jej znáte z předešlých dnů a hurá na debatu s exvítkovickými Pavlem Brusem a Tomášem Sladkým.

Jaké nejzajímavější jidlo jste ve Finsku jedli?
Brus: Bonbon UFO – bylo mi to doporučeno spoluhráči jako nejlepší bonbon. Zprvu to bylo sladké, pak se roztekl vnitřek a měl jsem hodně slano v puse. Jedl jsem ještě sobí maso, ale to jen, abych to zkusil.
Sladký: Cibulové bonbony – ve Finsku jsou hodně zatíženi na takové ty candy boxy.

Myslíš si, že číslo 11 je nejlepší Tomáši?
Sladký: Začínal jsem s číslem 9, když jsem hrál v Mustanzích a po přestupu do Vítkovic jsem si vybral 11. Teď v Koovee už ale hraju s dvanáctkou a musím říct, že v číslu to není.

Proč Finsko?
Brus: Chtěl jsem si zahrát ve Finsku, dostal jsem pěknou nabídku. Turkka Lehtinen, bývalý hráč Vítkovic, tam hrál a pro mě to bylo jednoznačné rozhodnutí.
Sladký: Odehrál jsem pár sezon ve Švýcarsku a mluvil jsem s kamarády, že bych rád zkusil něco jiného a opět přes Turkku Lehtinena jsem se tak nějak dostal do Finska. Když jsem se ohlížel po přestupu, tak zrovna Koovee hledalo centra. Finsko je navíc o stupínek dál než Švýcarsko a já se nikdy nechci spokojit s tím, co umím.

V jakých klubech jste začínali?
Brus: Můj úplně klub byli Vítkovice. Vydržel jsem tam ale jen rok – pak se Vítkovice v mládežnických kategoriích rozpadli a já jsem šel hrát za North Stars Ostrava. Ve třinácti letech jsem opět šel Vítkovic, které se daly dohromady – bylo zavedeno takové pravidlo, že extraligové týmy musely mít kompletní strukturu týmů a tak Vítkovice posbíraly většinu kluků z okolí a začali opět fungovat.
Sladký: Začínal jsem se spolužáky v týmu Ohnivý dravci a pak jsme s kluky založili FBC Mustang. Po pár letech jsme tak nějak spadli pod Vítkovice a už to šlo.

Oblíbená florbalová značka?
Brus: Nikdy jsem značku neřešil, všechno mi přijde tak nějak stejné. Je to všechno v rukách a ne v hokejce.
Sladký: Já vyhledávám v té značce, která se mi dostane pod ruku, ten nejjednodušší model. Začínal jsem s Unihoc Player a bylo to fajn, teď hraju s Fat Pipe ORC a jsem taky nad míru spokojen.

Jaké to je hrát ve Finsku?
Brus: Poznávání nových spoluhráč a nového prostředí je důležité. Ve Finsku to je jen trénink a sprcha až doma, zatímco tady u nás je to plné srandiček a vtípků. Finové mají zažito hodně věcí, kterým se mi teprve dopracováváme. V zahraničí si to své místo musíte vydobýt a ukázat, že na to máte.
Sladký: Je to zkušenost jako blázen. Komunikační problém tam nebyl, všichni mluví anglicky. Finové jsou trošku introverti, ze začátku s nimi nikdo nemluví. Nikdy bych to ale asi neměl. Ve Finsku a s Finami je všechno v rychlosti. Každý cizinec v zahraničí musí hrát o 10% lépe než domácí hráč – průměru tam mají hodně.

Kdo je podle vás nejlepší hráč na světě?
Brus:  Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, těch hráčů je hodně. Asi jako každý druhý bych řekl Mika Kohonen, ale mě se líbí ti hráči, kteří dokážou vymyslet něco, co ten druhý nečeká. Nejlepší hráč je tan, který dokáže měnit styly hry a vždy zvolit ten správný.
Sladký: Nejlepší hráč na světě je ten, který se nebojí a který si věří.

Pavle, proč zrovna číslo pět?
Číslo pět žije. Když jsem začínal, tak jsem hodně v NHL fandil Detroitu a v té době nosil číslo pět v tomto týmu Nicklas Lidström a od té doby mi to už tak nějak zůstalo.

Jak chcete zakončit vaši kariéru?
Brus: Vítězstvím a na vrcholu.
Sladký: Já bych to rád zakončil titulem – tak jako Dan Folta, který je můj český vzor. S titulem, před plnou halou a vlastními fanoušky.

Máte talisman?
Brus: Ty talismany střídám – ale nic zásadního to není.
Sladký: Já mám talisman na krku. Je to kolečko z kůže. Mám jej už asi 17 let v kuse na krku.

Jaký názor máte na Michala Jedličku jako hráče a trenéra?
Brus: Jako trenéra jsem jej nezažil. Je to hráč, který vynikal v zakončení a já tyto typy nemám rád. Je to hráč, který musí mít kolem sebe určité typy hráčů, kteří na něj pracují.
Sladký: Bedlu jsem viděl jen jednou a pak u žen na Superfinále, takže hodnotit jej jako trenéra nechci. Na hřišti je to hráč, který stojí a ostatní na něj pracují.

Kolik let hrajete florbal?
Brus: Já jsem začínal v 10 letech, mám 25, takže hraju 15 let.
Sladký: Já jsem začínal v roce 1997, takže už hraju 16 let.

Myslíte si, že někdy vyhrajete MS ve florbalu?
Brus: Byla by to pecka. Když ale vidím, jak se trénuje ve Finsku a slyším, jak se trénuje ve Švédsku a mám to porovnat s námi a naším přístupem – nezasloužíme si to. Kdo ví, někdy za pár let, to bude zase reálnější. Je škoda, že hráči odříkávají reprezentační soustředění, jen proto, že se jim nechce, viz nejbližší soustředění v Mikulově, kde nejedou hráči Tatranu a Chodova. Ve Finsku třeba hráči reprezentace mají soustředění co měsíc a sjedou se tam všichni z celého okolí.
Sladký: Já bych si to přál někdy MS vyhrát, ale Pavlova slova jsou pravdivá. MS je jen jeden turnaj, kde je nominovaných 20 lidí, je to o jednom zápase de facto. Je ale problém postavit tým, který bude mít velké srdce a udělá něco na víc. U nás je problém postavit jeden takový tým, ve Finsku by týmů s velkým srdcem poskládali bez problémů 8.

Kolik jste už zlomili hokejek?
Brus: Někdy se stane, že dostanete chybnou sérii a jde to ráz na ráz. Vychází to ale asi na jednu hokejku na rok.
Sladký: Já to naštěstí moc nelámu. Když se zlomí hokejka, tak si to pamatuju a je to asi maximálně 15.

Tomáši, jaké je to hrát ve Švýcarsku?
Sladký: Hrál jsem asi 2,5 roku ve Švýcarsku za Wiler-Ersigen. Vyhrál se titul, bylo to fajn. Před příchodem do Galenu jsem se vracel do Vítkovic kvůli školy. Galen je opačný tým než Wiler. Od Wileru se čekají tituly a Galen byl opak – dobré na sbírání zkušeností.

Co říkáš, Pavle, na Tomáše jako protihráče a spoluhráč naopak?
Brus: Já jsem s Tomášem od té doby, co jsem přestoupil ve 12 letech do Vítkovic. Hráli jsme spolu ve všech mládežnických kategoriích, v reprezentaci taky hrajeme spolu – jako spoluhráče jej mám rád. Jak jsem řekl, mimo hřiště kamarádi, na hřišti ale je to protihráč jako každý jiný. Jako soupeře jej respektuju, je to typ hráče, proti kterému se špatně hraje – ve Finsku je hodně hráčů bez emocí, Tomáš je opak – hru spojuje hodně s emocemi. To bývá výhoda, když strhne zbytek, může to být ale i špatně, když se emocemi nechá strhnout.
Sladký: Pavel je jedním ze dvou nejlepších obránců u nás vůbec a když je vzadu, tak jsem hodně klidný a to mi stačí. Ve Finsku jsme proti sobě hráli asi třikrát a jak říkal Pavel, souboje jsou na férovku, můžeme se sežrat, do soubojů se chodí s respektem a na plno, ale po zápase si normálně podáme ruce.

Kdo je tvůj oblíbený spoluhráč Tomáši?
Sladký: Ve Finsku zatím svého oblíbeného spoluhráče hledám – je to kvůli toho, že hrajeme každý trénink v jiných lajnách. V repre to je tak, že na beku hraje Pavel Brus s Honzou Jelínkem a snad to klapne tak, že si na MS zahrajeme ještě v pětce spolu s Milanem Tomašíkem a Martinem Tokošem. To je pětka, ve které můžeme hrát spolu naslepo.

Jak jste se dostali k florbalu?
Brus: Od čtyř do deseti jsem hrával tenis a po roční pauze jsem přešel k florbalu. V Kopřivnici mám příbuzné a prvně jsem si florbal zahrál tak, že mě k němu přivedl strejda.
Sladký: Jednou přišel na školu, nejspíš, pan Šebesta a ukázal nám míčky a hokejku a protože jsem to viděl prvně, byl jsem z toho paf. Hned mě to chytlo a byla to láska na první pohled.

Máte nějaký veselý florbalový zážitek?
Brus: Nejvíc veselo je, když se bavíte s Davidem Rytychem.
Sladký: Bylo MS ve Finsku 2010, venku minus třicet, vyhrál se zápas o bronz. Bylo to pak trošku chaotické – kde se půjde na večeři a co dál. Jelo se na hotel, tam se snědla večeře a pak se jelo taxikem na závěrečnou párty se všemi týmy. Ve Finsku je pravidlo, že ve 3:30 se prostě končí a všichni musí ven. Skončila párty a jelo se na hotel. Po téhle akci jsme došli ráno v devět na snídani a chyběl nám Rytych. Po chvilce přišel David celý od sněhu a vyprávěl nám, jak se dostal vlakem, metrem a autobusem na hotel a přitom měl taxík 10 metrů od východu z klubu.
Brus: Zajímavá historka je asi 5 let stará z EFT ve Švédsku, když jsme asi po pěti minutách prohrávali s Finy asi 0:4. Trenér Skružný si vzal time out a čekalo se, že budou změny, že se vystřídá brankář. Na střídačku přiběhl Radim Cepek a Aleš Zálesný a celou dobu si vyříkávali, co kdo dělá špatně. Trenér se stačil sotva nadechnout a už byl konec time outu a my nic nevěděli. Prohrálo se asi 15:3.

Nemyslel si někdy na přestup do Tatranu?
Brus: Občas mám sice hodně špatné sny, ale tohle opravdu ne – jsem vítkovičák a tak to i zůstane.
Sladký: Přiznám se, jednou jsem si byl prohlédnout zázemí na Tatranu, protože mě chtěli do týmu. Já ale věděl, že tam určitě nepůjdu – v té době už jsem přestupoval do Švýcarska.

Stravujete se ve fastfoodech?
Brus: Já vůbec, tohle je pro mě tabu. Snažím se jíst hodně zdravě, teď přecházím na vegetariánskou stravu i když se mi to v poslední době tady na campu moc nedaří. Mám nedostatek času připravit si vlastní jídlo.
Sladký: Souhlasím s Pavlem, je to tabu – já preferuju raději saláty s kapkou dresinku a trochou rajčat.


Adam Wollný

 
Přidej komentář

Partner webu

Partner webu