ROZDÍLY TRÉNINKU DĚTÍ A DOSPĚLÝCH

Sportovní výchova ve florbalu je velmi dlouhý a složitý proces. Při plánování přípravy a vedení tréninkové jednotky i ve vztazích k hráčům mimo ni musí trenéři dětí respektovat věkové zvláštnosti svých svěřenců dané vývojovými zákonitostmi. Trenér musí volit vzhledem k těmto věkovým zvláštnostem odpovídající formy, metody a prostředky. Nerespektování těchto specifik může vést nejen k neuspokojivým výsledkům ve výkonnosti, ale až k fyzickému nebo psychickému poškození mladého hráče.

Věk a výkonnostní členění

Při základním rozdělení dětí podle věku se zaměříme zejména na mladší a starší školní věk, tedy období mladší a starší přípravky, mladších a starších žáků. Období dorostu je již pozvolným přechodem k mužům a tréninkové i biologické změny zde nejsou již tolik výrazné. Věkové rozdělení:

Věková kategorie 6 až 10 let – mladší školní věk

Pro věkovou kategorii 6 – 10 let jsou charakteristická dvě kritická období:

1. Vstup do školy, kde se výrazně mění denní i pohybový režim.

2. Období zpomalení růstu jako přípravy na pubertu.

V mladším školním věku lze zdravé dítě považovat za relativně dokonalý, vyrovnaný systém a z hlediska funkčních možností, při odpovídající zátěži, za poměrně velice zdatného jedince. Z toho ale nelze vyvozovat, že například devítiletý žák, vzhledem k téměř definitivní podobě neurologické sféry, je již plně nervově vyzrálý. Každá činnost musí být u dítěte doplněna kompenzační aktivitou. Jednostranné či neúměrně velké tréninkové zatížení vyvolá jednostrannou či nadměrnou, poměrně rychlou, ale nefyziologickou adaptaci na tuto činnost.

V mladším školním věku dosahuje nervosvalová koordinace vysoké úrovně, je však limitována psychicky. V 7 až 8 letech nedělá dětem potíže provedení pohybů bez zrakové kontroly a mezi 7 a 10 lety u nich dochází k nejintenzivnějšímu rozvoji koordinačních schopností (techniky). Děti mají značné předpoklady pro motorické učení, snadno se učí novým dovednostem, cvičení však musíme vést dynamicky, bez dlouhých odpočinkových fází. Jsou schopny zvládnout i relativně náročná cvičení, která však musí mít rychlý spád a musí odpovídat možnosti krátké koncentrace pozornosti žáků. V druhém období se zpomaluje tempo růstu, zdokonaluje se funkce srdečně-cévního systému a zvětšuje se vitální kapacita plic. Mladší školní věk je citlivým obdobím pro rozvoj koordinačních schopností, odrazové síly, obecné vytrvalosti a rychlosti pohybů, viz tabulka.

věk podíl pohybových schopností v procentech
koordinačních rychlostních silových vytrvalostních
6 let 35 30 20 15
8 let 30 30 20 20
10 let 25 30 20 25

Současné tendence ještě poněkud více zvýrazňují rozvoj koordinačně rychlostních schopností. 6.-7. rok je obdobím, kdy nejúčinnější formou herních činností jsou krátce trvající jednoduché hry s velkým emočním účinkem. Postupně, od 8-9 let převládá konkrétní myšlení, rozvíjí se paměť, schopnost zevšeobecňovat a abstrahovat. Rostoucí intelektuální úroveň umožňuje zařazovat i pohybové a průpravné hry se složitějšími pravidly. Nastupuje období postupné socializace, začátek osamostatňování, objevuje se impulsivnost a malá vůle. Charakteristická je nerovnoměrnost vývoje mezi jedinci, kterou musíme respektovat. Biologický věk se od kalendářního věku může lišit až o 2,7 roku, což prakticky znamená, že v družstvu jednoho věkového ročníku mohou být v extrémním případě dva chlapci biologicky od sebe vzdálení 5,4 roku, což je rozhodující pro zatěžování i volbu adekvátních forem, metod i prostředků.

Věková kategorie 10 až 14 let – střední školní věk

Období 10 – 14 let je etapou přechodu od dětství k dospělosti. V organizmu dítěte probíhají velké biologické změny, které se odrážejí i ve vývoji dětské psychiky. Z hlediska psychofyziologických zvláštností považujeme za vhodné odděleně charakterizovat období od 10 do 12 let a od 12 do 14 let.

Věkové období přibližně od 10 do 12 let můžeme označit jako předpubertální etapu. Značného stupně rozvoje dosahuje pohybová koordinace, reakční doba je téměř stejná jako u dospělých, za významné je toto období považováno také v otázce rozvoje rychlostních schopností (především frekvence pohybů). Mezi 9.-11. rokem, kdy může dojít k poměrně značnému nárůstu svalové síly, preferujeme rozvoj dynamických a explozivních silových schopností. Po předpubertální etapě začíná u chlapců kolem 12 let puberta. V oblasti psychiky dochází postupně k diferenciaci zájmů. Zvýrazňuje se úsilí po samostatnosti, žáci jsou většinou iniciativnější, ale také narůstá jejich kritičnost. Cítí se dospělými a požadují, abychom s nimi také tak jednali. Záporné hodnocení může vyvolat nedůvěru ve vlastní síly a naopak přehnaná pochvala neodpovídající sebedůvěru. V každém případě je v jednání nutné volit diferencovaný přístup, brát v úvahu rozdíl mezi kalendářním a biologickým věkem.

Pro věk 12 až 14 let je charakteristický rychlý, často až prudký růst (zejména končetin) a vývoj svalstva. Proto narůstá význam správné výživy (i pitného režimu), která odpovídá jak růstovým změnám, tak požadavkům zatěžování. Nerovnoměrnost vývojových změn se projevuje zhoršenou pohybovou koordinací a psychickou nevyrovnaností. Po odeznění pubertálních změn dochází k zřetelnému zlepšování nervosvalové koordinace. Zdokonaluje se diferenciace svalového ústrojí, zpřesňují se pohyby. Nastupující rozvoj svalstva je předpokladem pro další rozvoj silových schopností včetně silové vytrvalosti. Maximálně do 14. až 15. roku narůstá rychlost pohybů, pak stagnuje nebo se zpomaluje. Zlepšuje se ohebnost a kloubní pohyblivost.

Hlavní rozdíly struktury tréninku mládeže a struktury tréninku dospělých

Trénink dětí se liší od tréninku dospělých zejména v tom, že se musí přizpůsobit dětskému věku, abychom tréninkem neudělali více škod než užitku. Poškození může mít podobu fyzickou (například skolióza páteře, únavové zlomeniny) nebo podobu psychickou (dlouhodobé stavy frustrace mohou vést až k depresivním onemocněním). Trénink dětí tak nevychází z filozofie tréninku dospělých, kterou je znalost zatížení, ale má úplně jiná východiska, spočívající především v nácviku a rozvoji pohybových dovedností a schopností. Zatímco v tréninku u dospělých je důležité, kolikrát po sobě sportovec poběží daný úsek, u dětí by měl být trénink zaměřen na to, kolik dovedností a v jaké kvalitě zvládnou, jak jsou šikovné a v neposlední řadě také to, jak je sportování baví a těší. Děti si potřebují především hrát a bavit se, čím jsou menší, tím více. V období mladšího školního věku (6-11let) působí dětem pohyb radost a není třeba je k němu nutit. Děti velmi rády soutěží, proto by měl v tréninku převládat herní princip, tzn. radostný charakter veškeré činnosti. Porážky nesmí být podnětem k výraznému negativnímu hodnocení. Schopnost soustředit se není zcela vyvinuta, proto musí být činnost pestrá a často obměňovaná.

Někteří trenéři mají tendence v tréninku mládeže kopírovat, „miniaturizovat“ trénink dospělých a dostatečně si neuvědomují, že neodpovídající zatěžování vede k nežádoucím reakcím dětského organizmu v oblasti anatomicko-fyziologické i psychické.

Odlišné cíle a úkoly tréninku

Družstva mládežnických kategorií i dospělých usilují o rozvoj herní výkonnosti a hrají utkání na vítězství. Ale základní rozdíl spočívá v cílech a úkolech jejich tréninku. Hlavním cílem tréninku dospělých je úspěch v soutěži, získávání bodů, dosahování co nejlepšího umístění v tabulce. Hlavním úkolem tréninku dospělých je příprava na soutěž. Obsah tréninku je podstatně ovlivňován tréninkovými cykly (mikro – mezo – makro), aktuální výkonnostní mužstva a požadavky nejbližších důležitých utkání. Tyto faktory by měly v tréninku mládeže stát v pozadí. Hlavním cílem tréninku mládeže je prostřednictvím oblíbené sportovní činnosti mobilizovat přirozené schopnosti mladého hráče k co nejdokonalejšímu osvojení všech složek herní způsobilosti a současně přispívat specifickými vlivy sportovního prostředí k formování různých stránek jeho osobnosti – pohybové, citové, mravní, rozumové, estetické atd. Hlavním úkolem tréninku mládeže je hráče sportovní hře učit a naučit. Efektivní motorické (pohybové) učení je podmiňováno splněním určitých předpokladů, především dostatkem vhodných pohybových, rozumových a citových podnětů, které respektují jak věkové zvláštnosti mládeže, tak zákonitosti motorického učení. K tomu, aby tyto podněty přinesly očekávaný efekt, jsou nezbytně nutné určité materiální podmínky (tréninkové prostory, pomůcky) a organizační (čas pro systematickou a trpělivou práci).

Vlastní obsah tréninku je určován především velkým množstvím dovedností, kterým se mají hráči v jednotlivých kategoriích postupně naučit. K nácviku a procvičení každého okruhu dovedností je vždy zapotřebí většího počtu tréninkových jednotek a není vhodné měnit obsah tréninku každý týden podle aktuálního herního výkonu v sobotním nebo nedělním utkání.

Tréninkové charakteristiky

Za hlavní tréninkovou charakteristiku u družstev dětí považujeme skutečnost, že jde v první řadě o proces učební (vzdělávací) a výchovný a až v druhé řadě o proces zdatnostní. Jde tedy především o vytvoření nových pohybových programů (funkčních spojení) v rámci nervosvalové soustavy, a to jak programů specifických pro frolbal, tak programů použitelných všeobecněji i v jiných pohybových činnostech. Tréninku dětí dominuje nácvik a zdokonalování herních, popřípadě i obecně pohybových dovedností. V žákovských kategoriích jde zejména o dovednosti individuální. Takové zaměření obsahu tréninku vyplývá hlavně z faktu, že zvláště mladší školní věk je obdobím nejpříznivějším pro motorické učení a pro rozvoj určitých pohybových schopností (je to tzv. senzitivní období). Kondičně zaměřené zatížení se v tréninku mládeže samozřejmě také uplatňuje, ale v podstatně menší míře než v tréninku dospělých.

Za další důležitou charakteristiku tréninku pokládáme perspektivnost. V tréninku dospělých můžeme pokračovat za preferovaný kratší časový horizont. Rozhodující je „teď“, toto utkání, tato sezóna. V tréninku dětí nemůže chybět zaměřenost na přítomnost, je však doplněna, lépe řečeno zastíněna, zaměřením do budoucna. Jedním ze stěžejních a také nejobtížnějších úkolů trenéra dětí je optimální sladění obou časových horizontů při tréninkové činnosti i vedení mužstva v utkání. V praxi naráží trenér žáků na potíže s hodnocením své práce, neboť její konečné výsledky – na rozdíl od tréninku dospělých – jsou pro funkcionáře a veřejnost viditelné až s mnohaletým odstupem.

Perspektivnost prolíná veškerou činností trenéra dětí na tréninku i v utkání, činnost výchovnou nevyjímaje. Smyslem výchovného působení na žáka či dorostence není „vypěstovat“ z něho na slovo poslušného a příkladně vzorného „beránka“. Na druhé straně je však třeba mít na paměti, že má-li být hráč v žákovském, dorosteneckém i dospělém věku platným členem svého družstva, má-li se stát osobností, která dokáže usměrnit své schopnosti ve prospěch celku a která se dokáže na utkání i trénink zodpovědně připravit, pak nelze ponechat jeho mravnímu a názorovému vývoji volný průběh. Důslednost, bez ohledu na ztrátu dvou či více bodů v tabulce, je proto nezbytná, jestliže předchozí prevence v podobě přesvědčování a kladného motivování selhala.

Trenér by měl vědět, že povaha výchovných problémů, těch závažných i těch každodenních, se mění s věkem hráče, že jde o problémy biologicky i sociálně podmíněné. Jen v tomto biologicky i sociálně vymezeném rámci je také možné jejich úspěšné řešení. Mnohým z nich lze včas předejít úzkou spoluprací s rodiči, třebaže to pro trenéra znamená obětovat trenérské práci čas navíc.

Další významná tréninková charakteristika je podmíněna rozdíly mezi dětským a dospělým organismem a spočívá ve schopnosti adaptace na zatížení pohybující se na samé hranici fyziologických možností organizmu. Zatímco u dospělých je v určitých obdobích ročního tréninkového cyklu žádoucí maximalizace zatížení, která zakládá nový, individuálně maximální stav trénovanosti, tak u mládeže důsledně dbáme na přiměřenost zatížení vzhledem k věkovým zvláštnostem rostoucího organizmu, zejména co do intenzity a zdravotních rizik zvoleného zatížení.

Preference herního výkonu

Preferování rozvoje individuálního herního výkonu (IHV) před týmovým u mládežnických kategorií vyplývá z nutnosti dosažení vysoké úrovně IHV všech hráčů. Rozhodující kvalitativní změny IHV může přinést jen trénink v době vývoje organizmu hráčů, tedy v dětství a dospívání. Za nejvhodnější období je považován věk přibližně od 6 do 12 let. Na spodní hranici tohoto období je dítě již po duševní stránce zralé pro cílenou, záměrnou tréninkovou činnost a na horní hranici ještě není příliš pod vlivem pubertálních změn. Rozvoj týmového herního výkonu (THV) je cílem nezastupitelným, přesto však vedlejším. Úlohou mládežnického a zvláště pak žákovského trenéra není najít nejlepší sestavu a nechat ji hrát co nejvíce utkání, ale pečovat o co nejkvalitnější růst IHV, a to zejména talentovaných hráčů. Jedním z konkrétních příkladů může být i požadavek střídat po určité době hráče ve více herních funkcích (postech), aby dosáhli individuálně maximálního stupně univerzálnosti.

Odlišná preference obou druhů herního výkonu u mládeže a dospělých nachází své vyjádření mimo jiné také v odlišnosti významu utkání. Pro mládežnického trenéra představuje utkání nenahraditelnou formu kontroly stupně osvojenosti individuálních herních dovedností. Současně slouží jako motivační činitel a dále jako nezastupitelný prostředek rozvoje nejen týmového, ale právě i individuálního herního výkonu.

 Psychologicko metodické aspekty trenéra mládeže

Organizace tréninku

Trénink dětí by měl mít takovou organizaci, aby co největší počet dětí cvičil souběžně, a tím byly odstraněny prostoje způsobené pasivním přihlížením. Dále je důležitá průběžná kontrola činnosti, aby byly odstraňovány eventuální chyby a aby byl dodržován přiměřený pořádek a kázeň při cvičeních. Tyto důležité požadavky je možné řešit prostřednictvím rozdělení dětí do několika menších skupin. Při rozdělení by mělo být upřednostňováno kvalitativní hledisko, kde kritérium pro rozdělení do skupinek je určitá základní dovednost. Tento požadavek nabývá na významu zejména v prvních letech přípravy, v pozdějším potom rozhoduje výkonnost v soutěžích. Skupinové rozdělení má i svůj motivační charakter, neboť každé dítě vede jeho zařazení ke snaze být nejlepší, ať již z důvodu postupu do lepší skupiny, či alespoň kvůli udržení se ve stávající skupině. Z hlediska obsahu tréninku a typů skupinových forem tréninku je vhodné, aby v prvních letech tréninkového procesu všechny skupiny nacvičovaly stejný obsah, ale různou formou nebo rychlostí, především pro zvládnutí základů techniky. Později, v etapě základního tréninku, je vhodné, aby každá skupina nacvičovala jiný obsah, kdy se po určité době skupiny střídají. V etapě specializovaného tréninku by mělo již docházet k diferenciaci v rámci herních postů (obránci a útočníci).

Didaktické zásady

Tréninková činnost nemůže být monotónní, nezáživná, komunikace s mladými hráči stroze odměřená, suše příkazová. Tréninkové jednotky musí být nejen obsahově hodnotné a organizačně promyšlené, ale musejí také děti zaujmout, bavit. Dětem nestačí úkol zadat a potom dohlížet na jeho plnění. Trenér musí být připraven neustále udržovat, resp. obnovovat jejich pozornost, vzbuzovat zájem poměrně častými změnami nebo obměnami cvičení, nepřipustit neúnosně dlouhou jednotvárnou činnost. Začne-li se dítě při tréninku nudit, dá to nepokrytě najevo a problémy s jeho kázní rychle vzrostou. Zatímco u dospělých není většinou vhodné, aby trenér při tréninku hrál společně s hráči, u mládeže je tomu naopak. Zejména u nejmladších kategorií by měl trenér sloužit jako nenapodobitelný vzor v ovládání míčku a jako bezprostřední rádce při řešení herních situací.

„Učíme hrát florbal florbalem“
To znamená učit herní dovednosti v podmínkách hry ihned jakmile si děti osvojí správnou pohybovou strukturu florbalové techniky. Izolovaný nácvik jednotlivých herních situacích by se měl provádět jen v nejnutnějších případech, v základních situacích a to zcela krátce. Od počátku se doporučuje nacvičovat jednoduché řetězce herních činností tak, jak se vyskytují v utkání. Využívat komplexní metody, převážná část nácviku a rozvoje herních dovedností by měla probíhat v podmínkách blízkých utkání, nejlépe v průpravných hrách nebo v řízené hře s menším počtem hráčů a na menším prostoru pro častější kontakt s míčkem i se soupeřem. Zvláštní pozornost vedle přihrávání, zpracování míčku atd. věnujeme rozvoji citu pro míček, jemně koordinovanou manipulaci při vedení míčku zařazujeme do každé tréninkové jednotky (vedení míčku na malém prostoru, situace 1:1).

Z hlediska psychické složky sociálně – interakčních dovedností a intelektuálních je nutno rozvíjet a podporovat: radost, hravost, převahu kladných prožitků, dostatečný prostor pro vlastní iniciativu hráčů, důraz na herní, operativní myšlení, orientaci v prostoru, intuici, předvídání, tvůrčí schopnosti, originální přístupy k řešení situací, samostatnost, rychlost rozhodování aj.

V nejnižší žákovské kategorii, v přípravce, a částečně ještě i u mladších žáků je potřeba upozorňovat na chyby a hodnotit výkony hráčů již v průběhu utkání, nejpozději pak bezprostředně po utkání, a to stručně, věcně, povzbudivě, bez výčitek a ironizování. Děti žijí přítomným okamžikem a spoléhat na to, že si druhý den budou pamatovat nějaké herní situace je iluzorní.

V období staršího školního věku, čili pubertálního vývoje (12-15let), by měl být přístup k dětem taktní a diskrétní. Proto je dobré zasahovat jen tam, kde chování přeroste únosnou mez. Jednou z hlavních chyb je nevšímavost, přehlížení nebo vytýkání nedostatků na veřejném místě. Nevhodná je ironie a přílišná autoritativnost. Trenér by měl být spíše starším zkušenějším přítelem, otevřeným a chápajícím.

Hlavními obecnými zásadami sportovního tréninku jsou:

1. všestrannost

2. uvědomělost a aktivnost

3. názornost

4. systematičnost

5. postupnost

6. trvanlivost

Zásada všestrannosti: V přípravě musí být zásada všestrannosti zachována v plné míře, neboť fyzická zdatnost je základnou sportovního výkonu. Všestranná tělesná příprava je vědecky dostatečně zdůvodněna. Hustá síť pohybových návyků má velký význam pro rychlé tvoření návyků nových, složitějších..

Zásada uvědomělosti a aktivnosti: Znají-li hráči smysl své činnosti, dovedou podávat vynikající výkony. Mají také bezprostřední vztah k tréninku a cvičením, která jsou základem pro zvládnutí všech úkolů. Trenér, který miluje svoje povolání, který si plně uvědomuje své povinnosti, nemůže být nikdy pouhým přívěskem mužstva, ale musí být jeho vůdčím elementem. Trenér s dobrými vědomostmi správným vztahem ke svým hráčům se stává jejich rádcem a vychovatelem. Se zásadou uvědomělosti je těsně spjata zásada aktivnosti. Jsou-li hráči uvědomělí, projevují se aktivně, tj. soustřeďují se při tréninku, přemýšlejí o situaci a jednají tvořivě v tréninku i v utkání.

Zásada názornosti:  Pro správnou představu o předváděném cviku je nutné, aby trenér dovedl všechny cviky ukázat a přesně a srozumitelně popsat. Musí nejprve důkladně promyslet, jak ukáže prováděný prvek. Předvádí jej pak v celku a teprve později se soustřeďuje na detaily. Je nutno vycházet při ukázce prvků již ze známých pohybů a neustále upozorňovat na nesprávné provedení jak v tréninku, tak i v průběhu vlastní hry.

Zásada systematičnosti: Je důležitou zásadou celé tréninkové práce. Systematická práce znamená práci soustavnou, pravidelnou, bez větších přestávek, práci dobře vedenou a organizovanou. Jen taková práce může přinést úspěch. Tréninky prováděné nepravidelně, neplánovitě a přerušované přestávkami nemohou působit ani na výchovu, ani na všestranný tělesný rozvoj a zvyšování výkonnosti. Systematická práce je tedy nezbytnou podmínkou cílevědomé tréninkové činnosti.

Zásada postupnosti: V přípravě na jednotlivé tréninky volí trenér prvky tak, aby navazovaly na prvky z minulého tréninku a zároveň tvořily přechod k nacvičování nových prvků. Je-li dávkování příliš malé nebo příliš velké, snižuje to obvykle zájem hráčů. Ani příliš pomalý nebo příliš rychlý postup nepřispívá k dobrému zvládnutí všech úkolů. Trenér tedy musí určovat správný postup podle úrovně hráčského materiálu, podle jejich fyzické vyspělosti a věku, podle technické a taktické vyspělosti.

Zásada trvanlivosti: Souvisí s upevňováním herních nácviků, což vede k jistotě při jakékoliv herní činnosti. Tato jistota pak dovoluje plně se zaměřit na řešení taktických úkolů ve hře. Zásady trvanlivosti vycházejí z těchto pravidel:
1. nespěchat s přechodem k novým prvkům a činnostem,
2. zařazovat již naučené prvky a činnosti do nových situací a v nových obměnách,
3. ověřovat si výkonnost hráčů různými závody a zkouškami,
4. určovat mezi jednotlivými tréninky takové odpočinkové intervaly, které zaručují, že na výsledcích předešlého tréninku je možno dále stavět, přičemž hráči nejsou z předchozího tréninku unaveni.
Zásadu trvanlivosti dodržíme tehdy, budeme-li v trénincích často opakovat již zvládnuté prvky a činnosti – od základních až po vrcholové.

Nácvik a zákonitosti učení herním dovednostem

Trenér, nacvičující s dětmi nové pohybové dovednosti, musí respektovat určité biopsychosociální zákonitosti, které umožňují úspěšně se naučit novým dovednostem – novým herním činnostem. Proces osvojování nových florbalových dovedností je označován termínem motorické učení a probíhá v určitých fázích, jejichž návaznost je neměnná a trenér musí tuto posloupnost respektovat, pokud chce správně a účelně nacvičit (osvojit) nové herní činnosti:

Seznamování s novými pohybovými dovednostmi – názornou ukázkou k vytvoření správné představy. V této fázi se děti seznamují s novými úkoly – novými dovednostmi. Velmi důležité je vytvoření správné představy o nacvičovaných dovednostech. Zde hraje velkou roli názorná a správná ukázka, zprostředkovaná trenérem (vlastní ukázka, ukázka demonstrátora, videoprojekcí apod.) Hráč, v dětském věku zvláště, musí být neustále dostatečně motivován. Vlastní činnost klade nároky na hráčovu pozornost, schopnost soustředit se a vnímat ukázku i první vlastní pokusy. Hlavním úkolem a výsledkem této fáze učení je provedení osvojovaných pohybových činností v hrubé formě, pohyby jdou zatím neuspořádané, nepřesné a s nadbytečnými souhyby.

Zdokonalování nových pohybových dovedností – opakováním a včasnou korekcí k dokonalému provedení. Metodou mnohonásobného opakování pokračuje proces učení zdokonalováním nacvičovaných dovedností. Trenér musí klást důraz na technickou stránku jejich provedení a na postupné odstraňování chyb prostřednictvím korekce, a to správnou a včasnou instrukcí. Toto zpřesňování představy probíhá ve standardních podmínkách. Postupně se zlepšuje plynulost a přesnost jednotlivých pohybů i zvládnutí pohybu jako celku.

Automatizace nových pohybových dovedností – bezchybné provedení i v podmínkách utkání. Tato fáze motorického učení je charakterizována přesným a bezchybným prováděním činností v proměnlivých podmínkách. Dochází ke stabilizaci pohybových dovedností, k jejich automatizaci, a hráč si snížením vědomé kontroly pohybu vytváří podmínky pro tvůrčí uplatnění naučených dovedností ve variabilních podmínkách utkání a tím i ke zvyšování efektivity herního výkonu.

Tvůrčí uplatnění nových pohybových dovedností – základ neočekávaných způsobů řešení herních situací. Naučené pohybové dovednosti se uplatňují a projevují v nových, vyšších kvalitách. Vzájemně se spojují, kombinují, případně vytvářejí nové originální pohybové dovednosti umožňující originální, překvapivé způsoby řešení herních situací a úkolů ve složitých proměnlivých podmínkách utkání. Jsou odolné proti různým rušivým vlivům vnitřního i vnějšího prostředí.

Uvedené fáze a principy motorického učení se uplatňují a probíhají na všech výkonnostních úrovních a ve všech věkových kategoriích. Ale nejvíce chyb a největší škody na herním výkonu svých svěřenců mohou způsobit trenéři nejmladších věkových kategorií, pokud výše uvedené principy nebudou v tréninkovém procesu i respektovat a zafixují, zautomatizují nesprávné způsoby provedení herních dovedností. Tyto špatně osvojené florbalové dovednosti se pak složitě, a ne vždy úspěšně, přeučují a odstraňují.

Sociálně interakční formy tréninku

Podle rozsahu interakce mezi trenérem a hráčem rozlišujeme:
– hromadnou formu
– skupinovou formu
– individuální formu

Ve florbalových oddílech dosud převažuje hromadná forma, kde všichni hráči provádějí stejnou činnost. Ale vzhledem k časté rozdílné herní způsobilosti by měla být forma skupinová, kdy každá skupina vykonává jinou činnost. Skupinová forma, i když organizačně náročnější, respektuje požadavky diferenciace a může podstatně zefektivnit trénink. Při realizaci individuální formy trenér určuje úkoly jednotlivým hráčům.

Metodicko-organizační formy tréninku

Jsou určovány obsahem a vnějšími situačně – herními podmínkami. Rozlišujeme:
– průpravná cvičeni
– herní cvičení
– průpravné hry

Tabulka orientačního poměru jednotlivých metodicko-organizačních forem v % jednotlivých mládežnických kategoriích:

věk průpravná cvičení herní cvičení průpravné hry
6 – 8 15 5 80
8 – 10 20 10 70
10 – 12 20 30 50
12 – 14 25 25 50
14 – 16 20 30 50
16 a více 10 40 50

Sensitivní období

Velmi důležitým pojmem jsou tzv. senzitivní období, tedy optimální věková období pro rozvoj a fixaci pohybových schopností a dovedností. U dětí se v těchto vývojových etapách dosahuje nejvyšších přírůstků rozvoje dané schopnosti. Rozlišují se senzitivní období pro:

Koordinační schopnosti
U dětí do 12 let, souvisí s vývojem centrální nervové soustavy. Právě věkovému období mezi 8-10 roky se říká „zlatý věk motoriky“.

Cvičení na jejich rozvoj (v každé tréninkové jednotce přibližně 10 – 15 minut) zařazujeme na začátek nebo do první poloviny TJ (jinak má na jejich rozvoj negativní vliv – svalová únava i únava CNS). Rozvíjíme je různými formami pohybových her, honiček, koordinačně náročnějšími cvičeními (méně opakování v sérii), překážkovými drahami (nejrůznějšími obměnami běhu vpřed, vzad, stranou, přelézáním, obíháním, skoky, poskoky, přeskoky, pády, kotouly atd.), cvičeními se změnami směru a rychlosti pohybu, s obměnami v nasazení síly, akrobatickými cvičeními. Jsou základem technické stránky herních dovedností, proto je rozvíjíme nespecifickými prostředky nejen v kondičním, ale i v herním tréninku (tam specifickými činnostmi s míčkem). Spolu s rychlostními schopnostmi, zvláště u žáků a dorostu, klademe důraz na rychlostně – koordinační cvičení, tzv. rychlé nohy. Využíváme různých modifikací sportovních her (miniházená, minikošíková, všechny formy fotbalu) s upravenými pravidly vzhledem k věku a výkonnosti. Při stanovení intervalu odpočinku respektujeme skutečnost, že před dalším zatížením má dojít k relativně úplnému zotavení.

Rychlostní schopnosti
Mezi 7. – 14. rokem věku. Po tomto roce ke zlepšování dochází také, ale již na základě podpůrného rozvoje jiných faktorů, především silových schopností.

Cvičení, která je rozvíjí, zařazujeme na začátek hlavní části TJ a před tím neprovádíme cvičení přinášející únavu. Žádoucí je navození vhodné atmosféry, dobrého psychického stavu, motivace, koncentrace. Rozvíjíme je na základě frekvence pohybů, většinou koncentrovaným úsilím (se snahou o pohyby provedené technicky správně a s maximálním úsilím), jakmile klesá rychlost prováděných činností, cvičení přerušíme nebo ukončíme. Interval zatížení do 5-6 sekund při jednoduchých pohybech i řetězcích činností, (např. starty z různých poloh do 10 – 15 metrů s oběhnutím, obraty, přeskoky překážek, odkopy míče apod.). Interval odpočinku (IO) je stejně významný jako interval zatížení (IZ), obecně má být interval odpočinku tak dlouhý, aby v následujícím zatížení byl hráč zotavený a mohl běžet maximální rychlostí – musí dojít k obnově energie a nesmí klesnout dráždivost CNS, orientační poměr IZ:IO = 1:6 až 1:10. V intervalu odpočinku zařazujeme převážně aktivní odpočinek (dechová, uvolňovací, protahovací cvičení – strečink, vyklusání, chůze, volná manipulace s florbalkou a míčkem, tedy lehká, nenáročná činnost nízké intenzity). Ve florbalu se nesetkáváme s izolovanými projevy rychlosti (jsou vázány např. na koordinační schopnosti, herní dovednosti), projevy různých forem rychlosti jsou specifické, navzájem nezávislé, musíme rozvíjet odděleně např. startovní rychlost a běžeckou rychlost apod., přenos je velice omezený, ze všech pohybových schopností je právě rychlost nejvíce limitována dědičně. Nesmíme zapomínat na rozvoj psychických procesů limitujících motorické rychlostní schopnosti (rychlost vnímání, hodnocení a rozhodování).

Silové schopnosti
Mezi 13. – 15. rokem věku, kdy dosahuje nejvyšších přírůstků z důvodu produkce pohlavních a růstových hormonů.

Můžeme využívat přirozená cvičení a poměrnou část váhy těla (u dětí 1/3 tělesné váhy), dále švihadla, úpolová cvičení, hry, přetahy, přetlaky, zápas, odhody a hody plným míčem, víceskoky, poskoky apod. Preferujeme dynamickou, výbušnou sílu, přiměřeně a citlivě posilujeme svalstvo trupu (zádové, břišní) a to i krátkodobou výdrží (2-5 s) v určité poloze, po dynamickém posilování svalstva paží a dolních končetin následně uvolňujeme, protahujeme, snažíme se o zlepšení nervosvalové koordinace. Vyhýbáme se neúměrnému zatížení páteře, odlehčujeme páteři polohami vleže a vsedě, neposilujeme unavené svalstvo. Dbáme na všestranný charakter posilování, předčasný speciální silový rozvoj může vést ke svalové nerovnováze, posilujeme také svaly, které nemají ve florbalu hlavní funkci. Součástí posilování musí být kompenzační cvičení, protahujeme především svaly s tendencí ke zkracování, posilujeme i podpůrné a antagonistické svalové skupiny i svaly s tendencí k oslabení.

Vytrvalostní schopnosti
V podstatě v každém věku. Tyto schopnosti jsou do jisté míry univerzální.

Uplatňujeme přirozený rozvoj aerobní (dlouhodobé) vytrvalosti, převažovat by měly průpravné hry a vlastní hra s delším časovým intervalem (10 – 30 minut) i s různým počtem hráčů (např. 3:3 až 6:6), můžeme tyto schopnosti rozvíjet i vytrvalým během nízké intenzity metodou nepřerušovaného zatížení (nejlépe běh i v mírně členitém terénu, minimálně 5 minut až desítky minut, postupně prodlužujeme o 1-2 minuty, nezvyšujeme tempo, běh můžeme prokládat chůzí). Ukazatelem, zda prodloužit vzdálenost, je schopnost svěřenců proběhnout stávající úsek bez viditelných obtíží. Za další prostředky kromě průpravných her, vlastní hry a běhu v terénu jsou považovány pohybové hry, překážkové dráhy (spolu s koordinací), plavání, bruslení, běh na lyžích, jízda na kole a další doplňkové sporty. Rozvíjíme je průběžně (minimálně 2x týdně) v pestrém tréninku všestranného charakteru a především „hravou metodou“.

Kloubní pohyblivost
Zhruba mezi 9. – 13. rokem věku. S nástupem pubertální akcelerace růstu klesá schopnost rozvoje pohyblivosti.

Doporučená posloupnost v tréninku:

1. cvičení na rozvoj koordinačních schopností

2. cvičení na rozvoj rychlostních (a rychlostně – silových) schopností

3. cvičení na rozvoj síly

4. cvičení na rozvoj vytrvalostních schopností


Jiří Kysel

Obrázek: Marcus74id / FreeDigitalPhotos.net

 
Přidej komentář

Partner webu

Partner webu