REALITA SOUČASNÉHO (NEJEN) MLÁDEŽNICKÉHO FLORBALU V ČR

Za poslední roky jsem viděl nespočet zápasů mládežnických soutěží všech úrovní, turnaje regionálních výběrů apod. Málokdy odcházím z haly spokojený. Většinou vidím to samé. Průměrný hráč přijímá míček obvykle na místě, až k němu doputuje. Zpravidla na bekhend – je jednodušší se ohnout, než se pohnout nohama. Během zpracování si s míčkem alespoň dvakrát „zašmrdlá“ forhend – bekhend, otáčí se zády do hry a pak se začne rozhlížet co s ním. Zvolí nejjednodušší řešení – hlavně neudělat chybu – a opět zůstává stát na místě, míček odehrál a navrací se do role zúčastněného diváka.

Namísto výbušného dynamického (z mé strany očekávaného) pojetí, vidím často pasivní styl „ono to nějak dopadne“. Už starší žáci běžně „ovládají“ herní systémy navzdory tomu, že neumí přejít přes soupeře v situacích 1 na 1. Když hráči ztratí míček, namísto pohybu vpřed proti soupeři (vzpomeňme analogii například s fotbalovou Barcelonou) volí pasivní ústup do trenérem požadovaného tvaru. Presuje se přeci až v posledních pěti minutách za nepříznivého stavu… O to více mne potěší, když vidím aktivní moderní florbal, jak je tomu například u juniorů Vítkovic, na nichž je jasně vidět provázanost s mužským týmem ve smyslu herní koncepce.

Moderní florbal klade na hráče stále vyšší nároky. Kromě somatických předpokladů, kondiční úrovně, psychické stability apod. vyberu tři „komponenty“ hráče, které vnímám jako zásadní pro konkurenceschopnost v budoucím seniorském florbalu na nejvyšší úrovni:

  1.  TECHNICKÁ SVOBODA – dokonalé ovládání míčku při pohybu a ani pod tlakem soupeře neztrácet přehled o aktuální herní situaci
  2.  HERNÍ MYŠLENÍ – umění číst a předvídat hru, být o krok napřed než soupeř, kreativní myšlení s využíváním klamání soupeře
  3.  UNIVERZÁLNOST – dovednost umět hrát na všech postech, rotace postů probíhá několikanásobně i v jediném střídání

Všechny tyto vybrané aspekty jsou pochopitelně v mládežnickém věku trénovatelné!

V mezistátním porovnání pro mě nejsou relevantní „úspěchy“ tuzemských týmů v žákovských kategoriích. Opravdové porovnání přichází nejdříve v juniorské a posléze seniorské reprezentaci. Je všeobecně známo, že země udávající směr, tedy Finsko a Švédsko, vycházejí ze vzájemných měření sil lépe. Rovněž je známým faktem, že severský, potažmo mezinárodní florbal je rychlejší a tvrdší.

Rozdíl mezi námi a zmíněnými lídry se dle mého názoru nezmenšuje. Naopak se v mnoha aspektech pomyslné nůžky stále více rozevírají. Důležitou roli nehrají ani tak fakta o členských základnách, jako kvalita soutěží. Proto nejsme zvyklí na tvrdou a rychlou hru, proto nemáme tolik zkušeností s koncovkou utkání, protože těch kvalitních a vyrovnaných týmů je zkrátka málo.

Vždyť v čem se umíme vyrovnat nejlepším? V bránění! I to je odraz domácích soutěží a opět to začíná již u těch mládežnických. A abychom proti nejlepším vyhráli, k tomu potřebujeme skvělého brankáře, štěstí v koncovce a ještě soupeře bez formy či nasazení.

Cesta pro rozkvět českého mládežnického florbalu vede přes razantní zvýšení konkurence a zlepšení našich soutěží. To není úkol ani tak pro florbalovou unii, i když i ona má jistě veliké rezervy, jako pro nás, trenéry. U trenérů to začíná i končí. Můžeme vychovávat skvělé komplexní hráče s dobrým přístupem, kteří budou i díky nám milovat florbal. A také nemusíme, vždyť to děláme jen jako koníček ve volném čase. Záleží jen na nás…


Jiří Kysel

Obrázek: Martin Flousek, xflorbal.cz

 
Komentáře
2 komentáře k “REALITA SOUČASNÉHO (NEJEN) MLÁDEŽNICKÉHO FLORBALU V ČR”
  1. Matty napsal:

    Ten úvod je jak kdybys byl na našem zápase, bojím se číst dál :-))

     
  2. mauro napsal:

    Trefný článek. Vidím dva hlavní důvody, proč je u nás to ošklivé statické pojetí hry tak běžné:

    a) Pressing – o tom Jirka v článku píše. Pressing je u nás skoro zakázané slovo a dovolím si také analogii s FC Barcelona. Když byl nedávno v katalánském klubu na stáži český trenér Filip Toncar a dostal otázku, v čem je mládežnická škola Barcy tak výjimečná, odpověděl: „Skladba tréninkových jednotek není ničím výjimečná. Problémem však pro mnohé trenéry je akceptovat fakt, že cesta učení se náročnému kombinačnímu stylu s vysokým napadáním, kterým se Barcelona prezentuje, může přinést možná více porážek, než naše pohodlnější česká cesta plná upracovaného fotbalu. Měli bychom si však uvědomit, co na konci každé z těchto cest nalezneme…“ K tomu bych dodal, že u nás je silně zakořeněno herní rozestavení 2-1-2, které k pressingu není příliš vhodné. Je to možná dáno i letitou nadvládou Tatranu, který si stoupne na půlku a čeká. Ale spíš je to v hlavách trenérů, kteří se nevzdělávají, nemají zájem na sobě pracovat a něco změnit.

    b) Způsob výchovy mládeže – určitě se shodneme na tom, že dítko, které v elévech působí nenápadně nebo i nemotorně, může být jednou reprezentant. U nás bohužel jdeme cestou odrazování od florbalu. Od žákovských družstev se hraje na vítězství, malé děti prosedí zápasy na lavičce. Když už méně šikovné děti hrají, trenér po nich křičí nebo ničí jejich kreativitu taktickými nesmysly. Méně šikovné děti to odrazuje, v družstvech je pak menší konkurence. Za těchto okolností vychováváme pseudohvězdy. Jsou to hráči, kteří odmalička střílí spoustu gólů i díky statickému florbalu, který se tu hraje – na všechno mají fůru času. Nemají na sobě potřebu pracovat, protože jsou přece hvězdy. Takové hráče najdete i na úrovni extraligy. Poznáte je tak, že v kanadském bodování soutěže jsou velmi vysoko, ale body sbírají téměř výhradně jen proti slabším soupeřům. Nejsou připraveni na rychlý florbal a neprosazují se v něm. Naproti tomu třeba zmiňovaná vítkovická škola produkuje dynamické typy jako Martin Tokoš, které jsou podle mého pro mezinárodní úroveň mnohem platnější.

     
Přidej komentář

Partner webu

Partner webu