Tréninková jednotka

Tréninková jednotka

TJ = základní organizační celek tr. procesu

Uskutečňují se zde v konkrétní podobě dlouhodobé tréninkové záměry, proto je potřeba dbát na návaznost obsahu jednotlivých TJ.

Stavba TJ:

A) přípravná část

I úvodní

II průpravná

B) hlavní část

a, monotematická

b, multitematická

C) závěrečná část

I dynamická

II statická

A. Přípravná část TJ

a, úvodní část

  • příprava organismu i psychiky sportovce na tréninkové zatížení a plnění hlavního úkolu TJ
  • přivítání, příchod ze šatny na trénink
  • seznámení s obsahem, s cíly TJ
  • sportovec musí být seznámen s úkoly tréninku, pochopit jeho podstatu a nároky a musí se být schopen koncentrovat na jeho rozhodující momenty
  • organizační záležitosti, hodnocení předchozího utkání atd.
  • postavení mantinelů
  • motivace

b, průpravná část

  • příprava hybného a nervového systému hráče na tréninkové zatížení (rozcvičení)
  • pohybová činnost mírné intenzity (pomalý běh s obraty, poskoky apod. bez rychlých švihových pohybů, základní atletická abeceda (drobné pohybové hry, honičky)
  • po zahřátí organismu (především svalového aparátu) následuje dynamické rozcvičení
  • po rozcvičení dynamická činnost (speciální – s hokejkou a míčkem anebo všeobecně rozvíjející cvičení) připravující především vnitřní orgány na zatížení
  • dokončení dynamické části zvýšením intenzity činnosti organismu (zapracování) – příprava funkčních systémů organismu  na očekávanou intenzitu a objem v hlavní části

B. Hlavní část TJ

  • rozvoj nebo stabilizace jednotlivých PS nebo kondice jako celku
  • nácvik a zdokonalování techniky a taktiky
  • upevňování struktury sportovního výkonu (popř. jeho dílčích částí)

Z hlediska obsahu se dělí na:

a, monotematickou – pouze 1 cíl (př. Trénink pro zlepšení koordinačních schopností)

b, multitematickou – má více cílů v jedné TJ. Je možné stanovit obecnou zásadu stavby hlavní části, cvičení by měla mít následující posloupnost, která vychází z fyziologických zákonitostí:

Posloupnost cvičení:

1, nácvik nových dovedností, dosud neprováděná cvičení

2, cvičení koordinačně náročná = rozvíjející obratnostní schopnosti

– náročné na vysokou koncentraci

3, cvičení rozvíjející rychlost a rychlostně silové schopnosti

odehrávají se ve vysoké intenzitě, je zapotřebí mnoho energie, hráči musí být „čerství“

4, cvičení na rozvoj silových a vytrvalostních schopností

provádět v závěru hlavní části anebo po předchozích

– vyžadují překonání únavy

(5, stabilizace a variabilita dovedností v únavě)

C. Závěrečná část TJ

  • Podceňovaná, ale důležitá součást tréninkového procesu!
  • Zajišťuje plynulý přechod od vysokého tréninkového zatížení k postupnému uklidnění a návratu všech funkcí do původního stavu
  • Správné organizování této části přispívá k urychlení regeneračních procesů
  • Obsah je závislý na charakteru zatížení v hlavní části a musí být v souladu s ním
  • Úkoly by měly být zaměřeny na uklidnění funkčních systémů a upravení psychických stavů

Vymezují se 2 části podle druhu pohybů:

a, dynamická

– pohybová činnost s relaxačními účinky – vyklusání

b, statická

– protahovací a kompenzační cvičení

(urychlení regeneračních procesů, zklidňující a relaxační účinek)

– zhodnocení tréninku, diskuze, nebát se zeptat hráčů na názor

– organizace (příští trénink, utkání, mantinely)

– motivace (pokřik)

Poměr jednotlivých částí TJ

Přípravná  :  Hlavní  :  Závěrečná =  2  :  3  :  1

V praxi nejčastěji zabírá:

přípravná část   20 – 40 min.

hlavní část         30 – 60 min.

závěrečná část  10 – 20 min.

Délka a frekvence TJ

  • Závislost na věkové kategorii, ročním období, výkonnostní úrovni a na počtu TJ v MC.
  • Nejčastěji trvá 1,5 – 2 hod. (u dětí kratší).
  • Efektivní využití času – přípravná (nebo alespoň úvodní) a závěrečná část se realizuje mimo tělocvičnu.
  • Vyvarovat se zbytečných „hluchých“ míst v TJ.
  • Frekvence TJ by měla být minimálně 4x týdně, což je na amatérské úrovni problematické. TJ 1-2x týdně nevedou k výrazným funkčním změnám v organismu sportovce!
  • Klást důraz také na osobní iniciativy hráčů (fyzička, regenerace, výživa, zdravý životní styl x doping).

Příprava TJ

= mnohdy zanedbávaná („neviditelná“) část tréninku

Ø       Primární otázka zní: co chceme tréninkem zlepšit, sekundární: jakým způsobem.

Ø       Tréninková cvičení jsou pouhými prostředky k dosažení cílů!

Ø       Máme-li ujasněno, co chceme trénovat, zvažujeme formy, do jakých tréninkových cvičení vybraný tréninkový obsah zpracujeme, co konkrétního budeme po hráčích požadovat, jak dlouho a jakým způsobem budou hráči cvičení vykonávat (rychlost provedení, úsilí, obtížnost provedení apod.), příp. do jaké míry budeme do cvičení zasahovat (cvičení řízená na pískání, zapojení při tréninku brankářů, cvičení, která se řídí podle vizuálních podnětů trenéra apod.).

Bezhlavým opsáním několika cvičení se trénink naplánovat nedá!


Ø       lepší je připravit si raději víc cvičení než méně, být dobře připraven

Ø       struktura vlastní TJ je závislá na cílech tréninku, tréninkovém období, věku, herní způsobilosti hráčů, prostředí, použitých formách, metodách, prostředcích i materiálním a personálním zajištění. obsah TJ bere v potaz kromě fyziologických zákonitostí požadavky na rozvoj technické, taktické a psychologické stránky IHV, THV

Ø       manipulace se zatížením se odvíjí od trenérových úvah před zahájením tréninku – určit cíl tréninku, zvolit odpovídající zaměření (nácvik, herní trénink kondiční trénink..), provést výběr odpovídajících forem a prostředků (průpravná cvičení, herní cvičení, průpravné hry, hromadný trénink, skupinový trénink..)

Ø       podle cíle tréninku trenér zvažuje dávkování zátěže (intenzitu činnosti, délku trvání zátěžového intervalu, počet zátěžových intervalů) a odpočinku (délku trvání zotavných intervalů mezi zátěžemi v jedné sérii, mezi sériemi).

Příprava TJ – florbal

  • Florbal na amatérské úrovni = smíšené zaměření TJ.
  • 2 tréninky do týdne = musí být kvalitní (většinou 1 zaměřen více na fyzičku a druhý více na techniku)
  • 3 tréninky = jeden trénink zaměřený spíše kondičně, jeden více na techniku a zbývající na taktiku,vždy má ale trénink prvky komplexnosti. (IHV i THV)
  • V žádném tréninku by neměla chybět střelba (ta rozhoduje o výsledku utkání), dále by v každé TJ mělo být vždy alespoň jedno cvičení na rozvoj rychlostních schopností (příp. rychlostní vytrvalosti) a doporučuji jedno na rozvoj koordinačních schopností (obojí lze rozvíjet specifickými i nespecifickými prostředky).
  • Cvičení je dobré postupně ztěžovat, a to jak v jedné TJ (3na1 – 3na2 – 3na3), tak i dlouhodoběji při respektování postupu od jednoduchého ke složitějšímu.
  • Snažme se vytvářet cvičení přiměřeně náročná schopnostem hráčů,pokud je ztížíme příliš, hráči budou přehlceni úkoly a trénink nepovede ke kýženému efektu. Je zapotřebí citu a zkušeností.
  • Poskytujme hráčům možnost tvořivého rozhodování při volbě herních řešení, využívejme soutěživosti, snažme se o specifičnost, nevyhýbejme se vytváření tlaku (př. clonící hráč brankáři).
  • Vystavujme hráče intermitentnímu zatížení jako v utkání!
  • Pěstujme univerzálnost hráčů, musí ovládat obě strany čepele, otočky i kličky na obě strany, nezapomínat  na pohyby vzad, více postů apod.,
  • Tréninková jednotka by měla představovat svébytný celek!

Součástí každého tréninku v hlavní části by měla být vždy také hra!

Hra by měla vyplnit (kromě vrcholových týmů) cca 30% času tréninku.

Volit hru záměrně s návazností na obsah TJ.

Je vhodné střídat zapojení hry do různých částí tréninku. Herní čas může být rozložen např. na 3 krátké úseky – př. V průpravné části 5 minut „psí fotbal“, na začátku hlavní části 10 min. hra opačným držením hole a na konci hlavní části 20 min. hra s omezením na dva dotyky. Celkem 38 min. hry = cca třetina tréninku trvající 120 minut.

Vhodně zvolená hra je součástí tréninkového procesu jako kterékoliv jiné cvičení. Při soutěžení jsou hráči koncentrovanější, zvyšuje se jejich zájem, aktivita a často i rychlost provedení herních prvků. Hra účastníky baví, podněcuje v nich kreativitu, herní myšlení a přitom může mít veliký význam (např. zdravotní a obratnostní – opačné držení hole, kondiční – „psí fotbal“, rychlost reakce, zlepšení nahrávek pod tlakem, kolektivní myšlení – hra na dva dotyky.)

Volit hru záměrně s návazností na obsah TJ. Př. Hlavní náplní tréninku je přihrávání -> procvičit přihrávky v herním prostředí díky úpravě počtu hráčů (méně hráčů = více přihrávek), díky úpravě pravidel (hra na jeden dotyk / střílet se smí až po pěti nahrávkách / až po 3 nahrávkách smí družstvo překročit půlící čáru apod.)

Příprava TJ – kontrola

po přípravě tréninku jej zkontrolujme z hledisek:

  • učebního (má TJ svůj požadovaný efekt?)
  • fyziologického (je vhodně rozložená zátěž v tréninku? je přiměřená?)
  • psychologického (je trénink emocionálně bohatý?)
  • organizačního (nebudeme 3x stavět kužely apod.?)

„Nepřipravujme trénink tak, aby byl jednoduchý pro trenéra,nýbrž aby byl přitažlivý pro jeho účastníky!“

Otázky:

•          Známe cíle tréninku?

•          Učíme hráče tomu, co po nich v utkání vyžadujeme?

•          Nepřehlížíme brankáře?

•          Nezapomínáme na obranné činnosti?

•          Nezapomínáme na hru?

•          Neděláme stále stejná cvičení?

Konspekt TJ

•          zahrnuje obsah jejích jednotlivých částí

– časový rozvrh, výběr cvičení, jejich posloupnost, objem a intenzitu zatížení

•          musí mít PÍSEMNOU FORMU,

•          musí stanovit HLAVNÍ ÚKOLY,

•          rozpracovat je do DÍLČÍCH ÚKOLŮ,

•          určit PROSTŘEDKY, jichž použije,

•          ORGANIZACI, MATERIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ a METODICKÉ POSTUPY,

•          kromě slovního popisu se využívá nejrůznějších způsobů grafického znázornění, symbolů, schémat.

Vedení TJ

Podněty k zamyšlení

  • Každé cvičení má svůj význam (stejné cvičení může mít různé zaměření při upravení podmínek).
  • U každého se zamýšlím, jestli by šlo nějak vylepšit, jak by to šlo efektivněji, jak zapojit více hráčů, jak zkrátit dobu čekání hráče ve „frontě“.
  • Jak dosáhnout za stejný čas cvičení více kontaktů s míčkem, přihrávek, střel …
  • Při nespecifických cvičení – šlo by to i s hokejkou?
  • Jak cvičení zatraktivnit – využití soutěživosti (počítání bodů)
  • Jak cvičení zlepšit využitím nářadí a pomůcek (kužely, branky, ale i stoly, židle, zlomené hole, reakční míček, balanční pomůcky atd.)

Vedení tréninku

  • Hráči musí být vždy na prvním místě!
  • Cvičení realizovat na tak velikém prostoru, kolik je hráčů.
  • Jednostranná cvičení vždy realizovat z obou stran.
  • Vhodně motivovat, povzbuzovat hráče.
  • Opravovat hráče, korigovat jejich snahy, chválit!
  • Vysvětlit hráčům smysl cvičení (zlepšíš se v …)
  • Jestliže hráči nepochopili cvičení, trenér ho špatně vysvětlil!
  • Elévům je třeba místo vysvětlení předvést ukázku, mladším žákům verbálně vysvětlit cvičení, nákresy používat až od kategorie starších žáků (vývoj paměti, abstraktního a logického myšlení)
  • Pestrost cvičení
  • Požadavek zábavnosti tréninku (soutěžní princip = efektivnější)
  • Škola hrou při dodržování nastavených pravidel – důsledně vyžadovat
  • Jsme pro děti vzory, udělejme si čas na komunikaci s nimi, jděme příkladem
  • Trenér má vždy dobrou náladu! 🙂

Improvizace

  • Aktivně reagovat při řízení tréninku.
  • I když je trénink sebelépe připraven, bývá potřeba rychle se přizpůsobit situaci. (př. nejsou rozlišováky, nepřišel brankář, je k dispozici jen půlka hrací plochy apod.)
  • Improvizace je vlastnost pro trenéra velmi důležitá (trénink ale nesmí být pouze výsledkem improvizačních dovedností, musí mu předcházet příprava).
  • Trenér stále sleduje cvičení a v případě nutnosti reaguje. Když cvičení „nefunguje“, udělal jej zřejmě příliš náročné pro svěřence, je třeba zastavit jej a zjednodušit. Nebát se přiznat svou chybu, svěřenci to ocení!
  • Když jsem naopak připravil cvičení moc lehké a neplní tak mé záměry, aktivně do něj vstoupím a ztížím jej (přidám obránce, zmenším hřiště, přidám druhý míček, omezím způsob držení hole, stanovím regulativní způsob nahrávání nebo střelby, zintenzivním provádění cvičení, ztížím cvičení pohybem vzad, otočkami, zřetězením dovedností apod.)
  • Je třeba reagovat i na aktuální stav svěřenců. Když hráči evidentně nemohou, změním své plány a  přizpůsobím tomu náročnost tréninku…

Organizační formy v TJ

Úroveň tréninkového procesu je závislá na následujících činitelích:

a, řídící činnosti trenéra

b, učební činnosti hráčů

c, optimální aplikaci obsahu, forem a metod

Výběr forem vychází z cílů TJ a je závislý na věku hráčů, výkonnostní úrovni a vnějších podmínkám (materiální a personální zabezpečení).

Vhodná volba interakčních forem podstatně ovlivňuje kvalitu trénování v každé TJ.

Podle rozsahu interakce mezi trenérem a hráčem rozlišujeme :

A, hromadnou formu  = kolektivní trénink

B, skupinovou formu  = skupinový trénink

C, individuální formu  = individuální trénink

A. Kolektivní trénink

  • typický pro nižší výkonnostní úrovně florbalových klubů, ale i ve školách
  • všichni hráči vykonávají činnost ve stejný okamžik na stejném prostoru
  • tato forma je někdy nutná, neměla by ale převládat!
  • nevýhodou je, že téměř neposkytuje možnost řízení individuálního tréninku a jeho kontroly. Trenérovi kolektivní trénink téměř neumožňuje diferencovat zatížení činnosti podle technické úrovně hráčů, podle specifik jednotlivých hráčských postů atd.
  • v hromadné formě tréninku většinou všichni hráči vykonávají stejnou činnost.
  • Snažme se alespoň o drobnou diferenciaci úkolů hráčům.

Příklad: Průpravné cvičení střelby na přesnost po úniku s přeskočením lavičky:

Ø       Začátečníky necháme lavičku oběhnout, pokročilejší hráči míček přehazují přes lavičku, více pokročilejší přehazují lavičku bekhendem a nejšikovnější ji překonávají v pohybu vzad.

Ø       Při střelbě mají začátečníci za úkol snažit se trefit branku, pokročilejší vystřelit tahem vzduchem, více pokročilejší mířit do horní poloviny branky a nejšikovnějším hráčům ukazuje druhý brankář za bránou před každou střelou, kam mají mířit.

B. Skupinový trénink

Hráči jsou rozděleni do několika skupin, tato forma naprosto respektuje požadavky diferenciace činností z různých hledisek, např. z hlediska:

kondičního – jiné tréninkové potřeby má hráč po zápasech a náhradník

technického – jiné tréninkové potřeby má začátečník a jiné pokročilý hráč

taktického – diferenciace podle postů, pětek apod.

Tato forma je organizačně náročnější (potřeba asistentů), ale podstatně zvyšuje efektivitu TJ. Pokud trénink vedeme sami, při použití skupinového tréninku je třeba mít dopředu promyšlené, jak cvičení zorganizujeme. Nejen využití plochy, ale zejména zadávání úkolů.

Pokud budeme na polovině hřiště provádět nácvik, zadáme dalším skupinám úkoly pro ně přitažlivé.Samozřejmě je stále kontrolujeme, ale hlavní pozornost věnujeme nácviku. Máme pouze dvě oči, a hráči jsou si velmi dobře vědomi, když nejsou sledováni. Proto sami budou těžko provádět posilovací cviky, ale bez problémů je možné, aby stříleli nebo hráli.

Je možné mít družstvo dlouhodobě rozdělené třeba na 3 skupiny.

Zejména v dětských kategoriích bývá vidina postupu do lepší

skupiny při výborném nasazení tou nejlepší motivací.

Podle přístupu hráčů k tréninku, jejich snaze a pokrokům hráči mohou být přeřazováni.

Zvláštním druhem skupinové formy je Kruhový provoz (stanoviště).

Příklad kruhového provozu viz obrázek:

C. Individuální trénink

  • Zpravidla užíván na nejvyšší výkonnostní úrovni.
  • Při realizaci individuální formy trenér určuje úkoly jednotlivým hráčům.
  • Trénink maximálně respektuje individuální zvláštnosti jedince a je proto maximálně účinný.
  • Individuální forma slouží k odstraňování individuálních nedostatků, řešení specifických činností.

I v běžném tréninku lze alespoň částečně tuto formu uplatnit – např. při:

  • tréninku brankářů
  • potřebě zlepšit určitou herní dovednost (hráč dostane samostatný úkol)
  • postupném zapojování hráče po zranění apod.

Je zřejmé, že při dvaceti hráčích na trenéra při souměrném „rozdělování času“ mezi hráče (neupřednostňujeme hráče, s každým jednáme stejně / nováčci) je výsledný čas věnovaný jednotlivci zanedbatelný. Proto je třeba snažit se o větší realizační tým, na každém tréninku by měli být minimálně dva trenéři.

Ideální počet hráčů na trenéra je v dětské kategorii 3 až max. 5 hráčů na jednoho trenéra (asistenta).

Je žádoucí, aby se trenér při tréninku plně věnoval hráčům (nikoliv telefonu apod.)! Hráči to vycítí (zejména ti menší), jestli nechcete ztratit jejich důvěru, věnujte se jim maximálně.

Dětem je možné zadávání „domácích úkolů“, dospělým ideomotorický trénink apod.

Metodicko organizační formy (MOF)

představují základní formy uspořádání obsahu v TJ.

Jsou určovány obsahem a vnějšími situačně-herními podmínkami:

  • přítomnost nebo nepřítomnost soupeře
  • stupeň proměnlivosti podmínek herního děje

MOF formy mohou tedy probíhat v:

  • předem daných podmínkách
  • náhodně proměnlivých podmínkách
  • celistvých náhodně proměnlivých podmínkách
  • bez soupeře nebo se soupeřem.

Rozlišujeme:

  • Pohybové hry
  • Průpravná cvičení (I. a II. typu)
  • Herní cvičení (I. a II. typu)
  • Průpravné hry

A. Pohybové hry

= jednodušší pohybové činnosti, jako jsou např.

  • štafetové soutěže
  • honičky
  • soutěživé činnosti úpolového charakteru
  • drobné pohybové hry apod.

Využíváme je především při nácviku:

•          pohybu hráče bez míče a nácviku klamavých pohybů

•          rozvoji pohybových schopností

•          rozvoji rychlosti reakce

•          osvojování manipulace s hokejkou a míčkem na základní úrovni.

Nejčastější využití v přípravné části TJ.

B. Průpravná cvičení

charakterizována:

•          nepřítomností soupeře a předem určenými, relativně neměnnými vnějšími situačně- herními podmínkami (průpravná cvičení I. typu). Mají tedy přesnou organizaci a řád, mohou se provádět jako závod.

•          obtížnost cvičení můžeme zvýšit změnou neměnných, přesně vymezených vnějších podmínek na podmínky proměnlivé (průpravná cvičení II. typu).

Např. jednoduché zpracování a přihrávání míče určeným způsobem ve dvojici na místě změníme na libovolný způsob přihrávání a zpracování míče ve dvojici za pohybu.

Průpravná cvičení používáme především při nácviku a zdokonalování technické stránky herních činností, protože umožňují hráči plně se soustředit a opakovat danou dovednostní úlohu bez rušivých zásahů soupeře v podmínkách předem určených trenérem (např. s rychlostí plně odpovídající technické úrovni hráče).

Průpravná cvičení s hokejkou mohou být také určeny pro kondiční přípravu (v případě dobré osvojení techniky). V nejmenších věkových kategoriích je upřednostňujeme před herními cvičeními.

Obecně průpravná cvičení rozvíjí kondiční a technickou složku sportovního tréninku.

C. Herní cvičení

charakterizována:

•          přítomností soupeře a

•          buď předem určenými herními podmínkami (umožňují opakování jednoho řešení daného herního úkolu nebo situace, a to za podmínek, kdy soupeřova činnost je přesně vymezená a hráč se může více soustředit na způsob provedení i na klíčové kroky – herní cvičení I. typu)

•          nebo náhodně proměnlivými herními podmínkami (umožňují opakovat řešení časově i prostorově omezených a různě složitých herních situací a úseků utkání v proměnlivých, podmínkách – herní cvičení II. typu).

např. Trenérem určený způsob řešení akce 2 na 1 výměnou hráčů (křížením) může být změněn na vyřešení akce libovolným (tvůrčím) způsobem.

Pokud chce trenér herními cvičeními zdokonalovat a rozvíjet technickou stránku provádění činností, prioritně nemanipuluje se zatížením. Pokud je záměrem trenéra  rozvoj určité pohybové schopnosti v herních podmínkách, musí zorganizovat herní cvičení tak, aby intenzita a délka zatížení odpovídala požadované bioenergetické zóně podmiňující rozvoj příslušné pohybové schopnosti.

(technika a taktika budou v tom případě odsunuty na „vedlejší kolej“).

Základem je v obou případech trenérova tvůrčí schopnost zorganizovat herní cvičení tak, aby jeho provedení bylo v souladu s určenými prioritami a cíly tréninku, což je u herních cvičení podstatně složitější než u průpravných cvičení (přítomnost soupeře – více proměnlivých variant a řešení).

D. Průpravné hry

charakterizovány:

•          přítomností soupeře

•          souvislým herním dějem, umožňujícím zdokonalování florbalových dovedností v podmínkách totožných nebo velmi blízkých utkání.

•          dochází ke střídání útočné a obranné fáze, tedy i ke změnám rolí hráčů. Ve shodě s cíly tréninkové jednotky lze upravovat počty hráčů v mužstvech, velikost hřiště i délku trvání zatížení i odpočinku. Také můžeme upravovat pravidla průpravné hry tak, aby se zvýšila frekvence činností, které chceme zdokonalovat v podmínkách utkání.

např. Chceme-li v tréninkové hře nacvičovat standartní situace, zavedeme pravidlo, že jakmile míček opustí hrací plochu, družstvo, které se dotklo míčku jako poslední se brání standartní situaci před svým brankovištěm.

Rozlišujeme průpravné hry:

a,    s návratem do základního postavení

b,    volné

•          při jejich využití si musíme uvědomit, že intenzita zatížení je kromě dalších faktorů ovlivněna podmínkami, které jsou dány:

  • počtem hráčů v družstvu
  • velikostí hřiště
  • počtem a velikostí branek
  • počtem míčků

•          Dále je ovlivňují také organizační záležitosti. Např. předcházet prostojům vhození dalšího míčku trenérem po vystřelení ze hřiště apod.

•          Výběr a poměr těchto cvičení a her je závislý na věkové kategorii, výkonnosti hráčů, situaci a stavu mužstva, vnějších podmínkách (typ MC) a především cílech, kterých chceme dosáhnout.

Typy TJ

•          1. Nácvičná

jedná se o TJ převážně zaměřenou na nácvik (osvojování) nových herních dovedností, především jejich technické, v menší míře i taktické stránky (nedochází k záměrnému rozvoji pohybových schopností)

•          2. Zdokonalovací

jde o TJ převážně zaměřenou na zdokonalování již osvojených dovedností, jejich technické i taktické stránky v herních podmínkách (samozřejmě současně může docházet i k záměrnému rozvoji PS)

•          3. Kondiční

převážně zaměřenou na rozvoj PS (specifickými či nespecifickými prostředky)

•          4. Regenerační

den po utkání sloužící k urychlení zotavných procesů

 

Partner webu

Partner webu