TRÉNINK

ZÁKLADY FLORBALU

1. Historie a současnost
2. Výklad pravidel, vybavení
3. Metodika herních činností jednotlivce

1. Historie a současnost

Ještě před dvaceti lety u nás florbal prakticky nikdo neznal. V devadesátých letech začala sportovní veřejnost registrovat nový sport. Přibývalo chlapců i dívek, povětšinou žáků a studentů, kteří plastovými hokejkami proháněli děravý míček. Nastal bouřlivý rozvoj nového kolektivního sportu v České republice. Boom pokračuje, hravý národ s hokejovou tradicí florbal přijal s otevřenou náručí. Nyní jej s radostí provozují desetitisíce Čechů. Florbal vyletěl jako raketa ze škatulky netradičních sportovních aktivit na pozici jednoho z největších sportů v počtu registrovaných hráčů v ČR.

Přestože začátky sportu jsou spojeny s americkým kontinentem, za kolébku florbalu je považováno Švédsko. V sedmdesátých letech objevovali kouzlo hry, kterou pojmenovali Innebandy, švédští hokejisté v letním období v tělocvičnách i na venkovních hřištích. Hra rychle oslovila i ty, kteří na ledě nebruslili a její popularita se brzy rozšířila do sousedního Finska (zde pod názvem Salibandy). Ze Skandinávie se florbal šířil na jih do evropských zemí a v novém století již expanduje i napříč kontinenty. Celosvětovou organizací, která sdružuje florbalové svazy a sjednotila pravidla je od roku 1986 Mezinárodní florbalová unie – IFF (International Floorball Federation). V současné době IFF zastřešuje již desítky členských zemí a další státy se hlásí. Florbal splnil všechny podmínky pro zařazení do skupiny olympijských sportů a jeho dlouhodobým rozvojovým cílem je dostat se na program Letních olympijských her. První florbalové mistrovství světa proběhlo roku 1996 ve Švédsku, o dva roky později hostila mistrovství světa mužů poprvé i Česká republika.

Prvnímu českému kontaktu s florbalem napomohl výměnný pobyt studentů ze stockholmské univerzity KY. Finové v roce 1984 zanechali v Praze sadu hokejek a vysokoškolští studenti s nimi hráli téměř rok, než je zlámali. Díky absenci vybavení český florbal „usnul“ a spal až do roku 1991. Tehdy dovezla hokejky ze Švédska jedna pražská cestovní kancelář a začalo se opět hrát. Další materiál se do Čech dostal např. ze Švýcarska díky letnímu soustředění florbalového družstva v Jaroměři. V roce 1992 se do ČR dovezly první opravdové mantinely. Díky nim se začaly hrát turnaje a rovněž první ročníky národní ligy. Florbal se začal šířit do všech koutů země, kromě Prahy se druhým největším ohniskem rozvoje stalo Ostravsko. Důležitým rozvojovým momentem bylo stále častější zařazování florbalu do výuky a vznik prvních školních soutěží.

V ČR se o florbal stará Česká Florbalová Unie (ČFbU), jenž v roce 1992 vstoupila do IFF. ČFbU řídí celostátní i regionální soutěže všech kategorií. Dlouhodobě nejúspěšnějším klubem je Tatran Střešovice. Raritou je, že i přes krátkou historii sportu se u nás hraje o mistrovské tituly již i ve veteránské kategorii. Nejvíce registrovaných však zápolí v dětských a mládežnických kategoriích, existuje i liga vozíčkářů. ČR drží světový primát v pořadatelství největšího letního turnaje. Czech Open se odehrává tradičně v Praze již od roku 1993.

Florbal je prozatím sport postavený na amatérské bázi. I v nejkvalitnější soutěži, švédské Superlize trénují florbalisté až po zaměstnání a florbal hrají hlavně pro radost. Zřejmě díky tomu je stále zachována čistota sportu. Florbal není zatížen negativními jevy, jako je korupce, dopingové prohřešky, neslušné chování atd. Florbal je sportem převážně mladých lidí, kteří důsledně ctí principy fair play. Výhodou hry je její dostupnost a finanční nenáročnost, není třeba drahé vybavení. Florbal může hrát každý, je oblíbený u chlapců i dívek.

Florbal je již řadu let populárním školním sportem na všech stupních. Je zařazován do povinné výuky tělesné výchovy a často i formou výběrových kroužků. Dle výzkumů obliby sportů ve školní TV z poslední doby je florbal preferovanou aktivitou u chlapců, dívek i koedukovaných skupin na základních i středních školách. Zatímco jiné sporty se potýkají s úbytkem počtu dětí při náborech, nemluvě o počtu opravdových talentů v souvislosti s inaktivitou dnešní počítačové generace, florbalové kluby registrují značný zájem. Některé zájemce jsou dokonce nuceni i odmítat vzhledem k nízkému počtu trenérů nebo vzhledem k nedostatku tělocvičen.

Jako výrazně problémovou shledávám výuku tělesné výchovy postavenou pouze na florbalu. Aneb permanentní vyučování stylem „Tak děti, co byste dnes chtěli dělat…“. Fakt, že florbal nyní „letí“, ještě neznamená, že bychom jej měli upřednostňovat před ostatními sporty. Věřím, že kvalita pedagogů roste a preferuji všestranný rozvoj dětí. Výuku tělocviku při slunečných teplých dnech bychom opravdu neměli realizovat zavření v tmavých tělocvičnách. Stejně tak, jako bychom při přípravě na vyučování neměli florbal jako výrazný sportovní fenomén moderní doby zcela přehlížet, neměli bychom jej naopak zařazovat častěji na úkor ostatních sportovních her. Naším společným cílem přeci je, aby žáci uměli běhat, skákat, házet, kopat atd. stejně jako ovládat hokejkou míček.

Achillovou patou českého florbalu jako daň za rychlý rozvoj je nedostatek kvalitních trenérů, zejména u mládežnických kategorií. Ve školním prostředí je navíc stále nízká informovanost učitelů tělesné výchovy o správné metodice florbalu. Významně chybí metodická literatura určená učitelům. Ti často, nemajíc osobní zkušenost s florbalem, neznají přesný výklad pravidel. Situace se však každým rokem zlepšuje, florbal proniká do výuky budoucích tělocvikářů, přibývá metodických materiálů a objevují se i speciální semináře pro pedagogické pracovníky. Rovněž materiální vybavení pro výuku florbalu bývá ve většině škol již na dostatečné úrovni.

Florbal, jako heuristicko – kolektivní hra s rychle se měnícím herním dějem, představuje jednu z vhodných alternativ v náplni povinné i volitelné školní tělesné výchovy. Florbalové zatížení je intermitentního charakteru, vyžaduje široké spektrum pohybových dovedností. Přispívá k rozvoji pohybových schopností, stimuluje zejména reakční rychlost, rychlost se změnou směru v kooperaci s koordinačními schopnostmi, rychlostní vytrvalost. Mezi další benefity jistě patří rozvoj morálně – volních vlastností, houževnosti, odolnosti, smyslu pro fair – play atd. K úspěchu je třeba kromě osvojení techniky a taktiky vysoké úrovně vjemových, senzomotorických schopností a kreativity. Fyzická náročnost florbalu je jen o trochu nižší než v ledním hokeji, proto dochází k výraznému nárůstu celkové zdatnosti.

Díky držení hole je organismus hráče (a díky specifické pozici i brankáře) nestejnoměrně zatěžován. Proto je nezbytně nutné provádět pravidelná kompenzační cvičení na závěr každé vyučovací jednotky. Ačkoliv je při tělesné výchově času málo a každá minuta drahá, alespoň jednu minutu (samozřejmě raději více) na závěr vždy věnujme nápravným cvikům pro zdraví našich svěřenců. Při nedostatečné kompenzaci dochází díky povaze sportu (stálý mírný podřep, ohnutý předklon, laterární úklon dle držení hole atd.) ke vzniku svalové nerovnováhy svalů horní i dolní poloviny těla. Florbalisté mají nejčastěji zkrácené prsní svaly, oslabené svaly břicha a zad, sklony ke skoliotickému a hyperlordotickému držení těla.

2. Výklad pravidel, vybavení

S nárůstem trénovanosti florbalistů se uvolňoval výklad pravidel. Nyní absolutně neplatí mýtus o bezkontaktním sportu. Již více než desetiletí je florbal sportem kontaktním, když pravidla přímo povolují fyzický kontaktramenem na rameno“. Posuzování osobních soubojů je stejně jako mnoho jiných situací v kompetenci rozhodčích. Ti jsou na hřišti dva s rovnocennou autoritou. Dohlížejí na uplatňování pravidel, která zabezpečují atraktivitu hry a zároveň ochraňují zdraví hráčů. Florbalová pravidla jsou k dispozici v plném znění na webu České florbalové unie (www.cfbu.cz). Pro výuku florbalu ve školních podmínkách je důležité znát výklad alespoň těch nejdůležitějších pravidel.

Florbal je halový sport provozovaný na tvrdém a rovném povrchu – na parketách nebo na gumových podlahách, které nekladou odpor čepeli s míčkem. Lze jej hrát i ve venkovním prostředí, ovšem pouze máte-li k dispozici vhodný povrch. Tartanová nebo betonová hřiště jsou pro florbal krajně nevhodná. Hrací plocha v soutěžních podmínkách bývá velikosti házenkářského hřiště (40 x 20 m, dětské kategorie menší rozměry). Hrací plocha je ohraničena půlmetrovými mantinely, které jsou v rozích zaobleny. Pořízení mantinelů je investice v řádu mnoha desetitisíců, pro školní florbal nejsou nutné. Ve školních tělocvičnách se mantinely nahrazují položenými lavičkami (zejména v místech bez zdi, kde jsou žebřiny, dveře atp., dále je vhodné položit lavičky šikmo do rohů). Ve zbytku hrací plochy ohraničené zdí je třeba hrát „na auty“, můžeme využít čar na zdi nebo předem stanovit přibližnou míru výšky hřiště.

Na obou polovinách hřiště jsou čarami vyznačeny obdélníky – malé a velké brankoviště. Velké brankoviště má rozměry 4 x 5 metrů a slouží pouze pro vyznačení prostoru pro brankáře. Ve školní tělesné výchově není nezbytné. Navíc pozbývá smyslu, pokud hrajete bez brankářů. Ve velkém brankovišti smí brankář chytat míček do ruky (při zanechání části těla v brankovišti jej může chytit i mimo něj), může zde chytat míček i ve výskoku. Jakmile velké brankoviště opustí, platí pro něho stejná pravidla jako pro hráče v poli. Když brankář chytí míček, musí jej do tří sekund vhodit zpět do hry. V případě dlouhého výhozu musí míček dopadnout na zem před půlící čarou. Při provádění výhozu musí hráči soupeře odstoupit alespoň 3 metry od brankáře, blíže nesmí aktivně bránit výhozu. Ve školním prostředí se často setkáváme s kuriózními situacemi kdy brankář (častěji brankářka, dámy prominou) klečící na brankové čáře zachytí míček a ve snaze vyhodit jej co nejdál se napřáhne do vlastní branky, čímž si dá vlastní gól. Před několika lety byla zakázána přihrávka vlastnímu brankáři – tzv. „malá domů“. Brankář může míček od spoluhráče pouze vykopnout nohou, nesmí jej chytit do ruky.

Brankář narozdíl od ledního hokeje není vybaven hokejkou. Pravidla dále zakazují jakékoliv vybavení určené k chytání střel (typu lapačky aj.). Povinnou součástí výbavy je obličejová helma s certifikací IFF (záruka bezpečnosti). Florbalová helma je narozdíl od hokejové velmi lehká, takže nezatěžuje ani malé děti. Nikdy bychom neměli nechat chytat žáky v kleče bez helmy či masky! Pokud helmy nemáme, hrajme bez brankářů. Můžeme používat posledního hráče jako bránícího (stojícího s hokejkou – nekleká, nesedá, nelehá). Jestliže helmy máme a klečících brankářů využíváme, je třeba klást důraz ještě na chrániče kolen. Zejména u těch žáků, kteří chtějí být v brance celou vyučovací jednotku nebo chytají pravidelně. Kvalitní chrániče zamezí přetěžování kolenních kloubů. I přesto by brankáři měli klečet pouze, je-li to třeba a pokud je míček na opačné straně hřiště, být v odpočinkové poloze ve stoje. Chrániče je třeba pořídit speciální florbalové (pouze kolenní nebo chránící i holeně) , neboť volejbalové či házenkářské jsou konstrukčně určeny ke zmírnění nárazů při pádech, nikoliv ke klečení a přesunech po kolenou. Třetí důležitou ochrannou pomůckou je suspenzor (plně postačí hokejový). Dále je prakticky jedno, čím je brankář chráněn. Tepláky a mikiny poslouží při vyučování stejně jako značkové kalhoty, vesta a dres. Brankář pochopitelně nesmí být „vycpán“ tak, aby zvětšil objem svého těla. Odlišné nároky od hráčů jsou kladeny na brankářskou obuv. Brankář při chytání nevyužije výhody protiskluzové podrážky. Naopak potřebuje kluzký materiál na nártech, o které se opírá a odráží. Poslední částí výstroje mohou a nemusí být rukavice. Jsou otázkou osobní volby či spíše odvahy. Holýma rukama se lépe chytá i vyhazuje, na druhou stranu každá střela nebo případný úder čepelí bolí více. V rukavicích rány bolí méně, brankář se často cítí bezpečněji, negativem je výrazně zhoršený cit pro míček. Při použití rukavic je opět třeba speciálních. Například ve fotbalových míček do jedné ruky takřka nechytíte, nemluvě o zimních „palčácích“.

Oficiální florbalové branky jsou 160 cm široké a 115 cm vysoké. Kromě zadní obvodové síťky jsou vybavené vnitřními chytacími síťkami tak, aby míček při gólu zůstal v brance. Ve školní TV je ideální hrát na minibranky bez brankářů. Umožňují-li nám to rozměry tělocvičny, je vhodné ponechat hrací prostor za oběma brankami. Důležité je mít vyznačené malé brankoviště. To tvoří obdélník o rozměrech 1 x 2,5 metru a jeho zadní část o šířce 160 cm slouží zároveň jako branková čára. Je vhodné vyznačit čárkami přesnou pozici tyček pro posuzování gólů při situacích s posunutou brankou. Gól platí tehdy, pokud přešel míček brankovou čáru celým svým objemem a útočící družstvo se předtím nijak neprovinilo. Při posunuté brance se uznává gól tehdy, pokud míček přešel brankovou čarou v místě, kde má branka stát, pokud dříve nebyla přerušená hra.

Pokud máte v tělocvičně vyznačen obdélník podobných rozměrů – spíše větších, je možné je použít. Bez brankoviště se však hrát nedoporučuje. Vaši svěřenci si musí zvykat na pravidla ohledně brankoviště. Tedy, že do něj nemohou vstupovat ani z pozice obránce ani útočníka. V malém brankovišti je vládcem brankář (při minibrankách do brankoviště nesmí nikdo). Hrát hokejkou uvnitř malého brankoviště smí hráči výhradně, když do něj nejdříve vnikne míček. Hrát v něm nohou, jinou částí těla či tudy probíhat je zakázáno. Při brankové situaci znamená porušení pravidla o vstupu do malého brankoviště bránícím hráčem vždy trestné střílení.

Florbal se hraje na dvacetiminutové třetiny čistým herním časem. Mladší kategorie a školní soutěže mají samozřejmě utkání kratší. Čistý čas je vhodné zachovat i ve školních soutěžích díky snadnějšímu střídání zejména nejmladších účastníků. Družstvo má právo na jeden půlminutový time-out vyžádaný kapitánem či vedoucím družstva. V utkáních, která musí určit vítěze se nastavuje dalších deset minut hry s pravidlem o „zlatém gólu“. V prodloužení se již time-out nepovoluje, a to ani v případě, nebyl-li čerpán v základní hrací době. Pokud se v prodloužení nerozhodne, následují série pěti trestných střílení každého družstva (příp. dále již po jednom nájezdu). Při trestném střílení na hrací ploše zůstává jen provádějící hráč a brankář, všichni ostatní (kromě rozhodčích) zaujmou místa na střídačkách (za mantinely). Na začátku trestného střílení spočívá brankář na brankové čáře, po prvním doteku hráče do míčku se může pohybovat neomezeně (pravidla o velkém brankovišti platí i v tomto případě). Pro hráče je nejdůležitější, že míček musí být v neustálém pohybu vpřed! Při jakémkoliv zastavení míčku, pohybu pouze do strany (a ne zároveň vpřed) či pohybu vzad („stahovačka“) rozhodčí nájezd ukončují pro chybné provedení. Z pozice rozhodčího je nutné sledovat míček (nikoliv hráče) po celou dobu nájezdu, druhý rozhodčí zpravidla sleduje branku.

Florbal se hraje systémem 5+1, jsou to zpravidla tři útočníci, dva obránci a brankář. Při menších rozměrech hřiště a také dle věku počet hráčů ve hře snižujeme. Čím menší je hrací plocha a čím větší počet hráčů, tím více se žáci zapojují do hry. Obecně jsou hry s menším počtem hráčů efektivnější. Z velké tělocvičny můžeme za pomoci laviček v polovině vytvořit dvě menší hřiště pro hru 4 na 4 či 3 na 3. Vyšší efektivita pro hráče znamená vyšší organizační nároky s tím spojené (ideálně 2 trenéři). Zmenšením hřiště pro stejný počet hráčů (anebo zvětšení počtu hráčů na stejné ploše) však získáme vyšší tempo hry a pro každého hráče vyšší zapojení – počet kontaktů s míčkem, přihrávek, střel, osobních soubojů, nároků na orientaci v prostoru, anticipaci atd. Pro názornost použiji příklad z fotbalového prostředí od trenéra Hřebíka: „Dospělí hráči mají přibližně 2x větší sílu kopu, 2x větší rychlost atd. než 12-ti letý žák. Kdybychom hřiště pro dospělé zvětšili na 220x 140 metrů, byl by to fotbal? Tak proč nutíme žáky hrát na velkém hřišti? Jak se na něm musí cítit? A jaké návyky získávají?“ (In: Fotbal a trénink č.3/2009). Ve florbalu platí to samé. Jistě máte vlastní negativní zkušenost z nějakého sportu, kdy jste jen běhali a téměř jste se nepotkali s míčem. Žáci se rozhodně více naučí v malých formách florbalu než kdyby hráli v šesti na každé straně na hřišti pro dospělé.

Střídání hráčů probíhá hokejovým způsobem (prakticky neomezeně kdykoliv), a to tzv. „noha za nohu“. Neboli teprve když střídající překračuje mantinel, může do hry přiskakovat nový hráč, nikdy ne dříve. V soutěžním florbalu jsou střídačky družstev barevně vymezeny na mantinelech a střídání nesmí probíhat jinde než ve vymezené části hřiště. Nelze tedy vyskočit za mantinel například v protějším rohu, ani v případě, že hráč utrpěl nějaké šrámy (v tomto případě rozhodčí citlivě přerušují hru). Pokud hráč zlomí hokejku, nesmí aktivně pokračovat ve hře. Z bezpečnostních důvodů musí sebrat oba kusy hole (pokud neopustily hřiště) a teprve potom smí střídat. Pokud by se zapojil do hry bez hokejky, hrál částí zlomené hole nebo opomněl část hole sebrat, byl by vyloučen. Hrát bez hole je zakázáno i v případě jejího upuštění. Nejprve je nutné hůl znovu uchopit, teprve potom se hráč může znovu aktivně zapojit do hry. Pokud je poškozen míček, rozhodčí nařizují vhazování.

Florbalových míčků je mnoho druhů i barev. Z hlediska funkce i životnosti jednoznačně doporučuji jednobarevné míčky (bílé či vanilkové) opatřené certifikací IFF, což je záruka kvality. Pořízení většího množství vyjde oproti hokejkám na zanedbatelnou částku. Pro výuku florbalu musí mít každý žák k dispozici minimálně jeden míček! Nákladnější na pořízení jsou kromě branek hokejky. Na většině škol jich je dostatek, ovšem ne vždy jsou kvalitní (mnohdy i za stejnou cenu). Florbalová hůl pro hráče musí splňovat několik věcí. Zaprvé opět certifikace IFF, kterou naleznete nad čepelí. Ta zaručuje, že hokejka prošla bezpečnostními testy a splňuje základní charakteristiky. Další nezbytnou charakteristikou je orientace hole (nejlevnější typy bývají univerzální, ovšem ty nejsou příliš vhodné). Žákům musíme před první výukou florbalu vysvětlit, že existují hokejky levé (levá ruka při držení níž než pravá) a pravé. Při výuce pak dbejme na to, aby žáci měli správné hokejky. U nejmenších žáčků a častěji u dívek se můžeme setkat s tím, že svěřenci ještě nikdy hokejku nedrželi. Pak je jedno, jakou jim dáme a sledujeme je při hře. Velmi brzo žačka či žáček chytí hůl pouze do jedné ruky, kam je jim to bližší. Díky tomu ve většině případů poznáme, jaká hokejka jim bude vyhovovat. Jestliže při jednoručném držení používají pouze pravou, hodí se pro ně hokejka levá (stejná pravá ruka drží hůl nahoře a levá ruka je níž) a naopak.

Významnou komponentou hokejky je její délka. Nejsnadněji ji zjistíme opřením hole k tělu stojícího hráče. Čepel spočívá na zemi mezi nohama a hůl stojí rovně (kolmo k zemi). Konec hokejky by měl sahat přibližně 2 až 3 cm nad pupík. Z tohoto důvodu není vhodné mít všechny hokejky stejně dlouhé. Výrobci i prodejci nabízí sety školních holí, které mají odlišnou délku a vždy obsahují kromě levých i několik holí na pravou stranu. Délku hokejky je třeba žákům vysvětlit a pravidelně kontrolovat. Při použití kratší hole dochází ke shrbené pozici v nadměrném předklonu. Častější jsou hokejky nevhodně dlouhé. Při jejich použití nelze dosáhnout správného základního postoje, je ztížené ovládání míčku. Pro žáky by bylo mnohem obtížnější učení a provádění základních herních činností. Nejdůležitějším faktorem jsou zdravotní důvody při nepřirozené pozici ramena a loktu horní ruky držící hůl. Pokud si žáci pořizují hole vlastní, vzhledem k jejich růstu respektujme určitou vůli. U dětí v mladším školním věku je díky rychlému růstu nutno koupit hokejku delší, ale maximálně o 7 – 8 cm nad pupík. Nikdy nenechme hrát žáky s hokejkami dlouhými po prsa či dokonce po krk!

Při tradičním (a typicky českém) řešení příliš dlouhé hole přichází na řadu pilka. Tím ale tatínkové dělají svým dětem medvědí službu. Poslední (a neméně důležitou) ve výčtu vlastností správné hole je její pružnost. Při seříznutí (ať nahoře nebo dole s převrtáním čepele) se hokejka stává nesrovnatelně tvrdší. Nepružné „dřevěné“ hole nechť slouží při pěstitelských pracích k rovnému růstu dřevin. Pružnost je opravdu nezbytnou vlastností florbalové hokejky. Udává se v milimetrech průhybu při laboratorní zkoušce. Čím nižší číslo, tím nižší pružnost. Hráč potřebuje takovou hokejku, kterou bude schopen svou silou propružit při opření. Zatímco dvoumetroví urostlí švédští obránci obsluhují například hole s tvrdostí (udáváno jako flex) 23 mm, desetiletá dívenka potřebuje hokejku s pružností určitě přes 30 mm. Pokud se ještě jednou vrátím k příkladu s tatínkem – kutilem, z hokejky dimenzované např. na flex 34 by se seříznutím o pár centimetrů stala hůl správně tvrdá pro švédského obra, nikoliv křehkou dcerku.

Aby toho nebylo málo, i čepele se vyrábí v několika tvrdostech. Většinou ve třech – měkká, střední a tvrdá (udáváno jako soft, medium a hard). Tvrdost čepele koresponduje s tvrdostí hole. U dětí a začátečníků bývají nejvhodnější čepele měkké, nikdy ne tvrdé. Čepele bývají trochu vykrojené a částečně zahnuté, není třeba jich více upravovat. Pravidla umožňují zahnutí čepele do tří centimetrů. Jestliže přeci jen chceme zahnutí do této míry zvětšit, měli bychom toto provádět po nahřátí příslušné části. Při zlomení čepele stačí dokoupit novou od stejného výrobce (kvůli stejně navrtaným dírkám i pravidlům). Při opotřebení je vhodné vyměňovat i grip (omotávku). Poslední, na co musíme klást zřetel z hlediska vybavení je správná obuv. Jediné vhodné jsou boty určené pro halové sporty s tomu odpovídající podrážkou. U nejmenších dětí doporučuji boty kotníčkové, nikdy ne cvičky. Povolené jsou fotbalové chrániče na holeně, které jsou zakryty štulpnami, drtivá většina hráčů je však nepoužívá. Další ochrannou pomůckou mohou být sportovní brýle s průhlednými skly uchycené po obvodu hlavy gumičkou proti spadnutí. Stejně jako při jiných sportech, i při florbalu nepouštíme žáky do hodin s řetízky, náušnicemi apod.

Ve starší literatuře najdete odděleně s florbalovými pravidla miniflorbalu. Miniflorbalem se rozumí modifikace hry, kterou posuzuje jeden rozhodčí, probíhá na hřišti velikosti basketbalového bez brankářů na menší branky systémem 4+1 povětšinou o délce 2×15 minut. Tedy florbal s určitým zjednodušením vhodný do školního prostředí. Dle mého názoru miniflorbal není třeba zvlášť vyčleňovat, není to jiný sport. V každé škole, v každé tělocvičně zkrátka hrajete stejnou hru vždy s určitými modifikacemi, které ve vašich školních podmínkách musí nastat. Ať už je to hra na minibranky bez brankářů, ohraničení lavičkami místo mantinelů, velikost hřiště dle vašich možností a tomu přizpůsobený počet hráčů, zkrácená doba trestů (pokud při rozhodování budete i vylučovat) při kratší herní době nebo doporučené zkracování povinné třímetrové vzdálenosti na dvoumetrovou či ještě kratší při rozehrávání standartních situací. Stále budete hrát florbal.

Každá třetina hry začíná vhazováním na středovém bodě. Ve středu hřiště probíhá vhazování také po každé brance (dokonce i padne-li branka v závěrečné vteřině, bude následovat pro její potvrzení ještě vhazování). Další body pro vhazování jsou na prodloužené středové čáře 1,5 metru od obou mantinelů a ve všech rozích. Vhazování dále nastává při rozšlápnutém míčku, po přerušené hře z důvodu zranění hráče, rozdělení mantinelů nebo pokud se rozhodčí neshodnou, dále při zvláštních případech jako je výpadek světel atd. Ačkoliv se používá pojmu vhazování, míček se nikam nehází, nýbrž spočívá na zemi. Jeden hráč z každého družstva vloží čepel těsně vedle míčku (stranu si jako první vybírá hostující hráč, v rozích bránící). Hráči jsou čelem k sobě, musí mít chodidla kolmo na středovou čáru a obě stejně daleko od ní. Hokejku smí držet nad značkou nejnižšího držení (páska 14 cm od konce hole) normálním způsobem, nepovoluje se přehmat spodní ruky známý z hokeje. Všichni ostatní hráči musí být od míčku vzdáleni alespoň 3 metry včetně hokejek.

Když se míček dotkne stropu nebo vyletí ze hřiště, rozehrává družstvo, jež se míčku nedotknulo poslední. Rozehrává se z místa, kde míček opustil hrací plochu, je možné si jej posunout 1,5 metru od mantinelu směrem do hřiště pro napřažení. Rozehrání je nutné provést zasažením míčku úderem a po něm se musí míčku dotknout někdo jiný (nelze si rozehrát sám sobě). Rozehrávající by neměl s uvedením míčku do hry příliš otálet. Jakmile má připravený míček v klidu, pokud hned nerozehraje, rozhodčí jej upozorní a při stálém otálení přiřkne rozehrávku soupeři (stejně jako při špatném rozehrání – tahem). Žádná časová lhůta pro rozehrání však s nástupem čistého času již není. Všichni soupeři nesmí být až do rozehrání míčku blíže než 3 metry včetně hokejek. Ze všech standartních situacích může být vstřelen gól, tedy i z vhazování a rozehrání.

Jakmile se družstvo dopustí malého přestupku, nařizují proti němu rozhodčí volný úder. Jeho provedení je prakticky totožné s rozehráním. Smí se (stejně jako rozehrání) provádět okamžitě po zapískání, jakmile je míček v klidu na místě přestupku. Nečeká se na žádný další hvizd, rozhodčí nejsou ani povinni ukázat důvod přestupku. Pokud je místo přestupku za brankovou čarou, provádí se volný úder z rohu (podobně i rozehrání). Při přestupku v brankovišti se volný úder provádí z místa 3,5 metru od malého brankoviště tak, aby 3 metry od míčku mohli bránící hráči postavit zeď a zároveň nevstoupili do malého brankoviště. V tomto případě rozhodčí ukazují přesné místo přestupku a volný úder se provádí zpravidla na zapískání. Jaké nejčastější přestupky jsou trestané volným úderem? Pokud hráč zasáhne, zvedne či blokuje hokejku soupeře; hraje-li míček nad úrovní kolen nebo pokud zdvihne při nápřahu či došvihu hůl nad úroveň pasu; vloží-li hráč nohu či hokejku mezi soupeřovy nohy; strká-li do soupeře nebo jej tlačí jinak než ramenem na rameno; kopne-li hráč 2x za sebou do míčku; po přihrávce nohou; hraje-li hráč ve výskoku; při špatném provedení volného úderu či rozehrání; při výhozu brankáře přes půlící čáru; pokud brankář drží míček déle než 3 sekundy; pokud brankář přijme přihrávku od spoluhráče atd. Považuji za potřebné ještě jednou zmínit povolený kontakt „ramenem na rameno“. Jiný fyzický kontakt není dovolen vůbec. Kontakt ramenem se povoluje pouze v osobním souboji a jeho cílem rozhodně nesmí být úmyslné naražení protihráče (naběhnutí do soupeře). V moderním florbalu je přetlačování hráčů rameny běžné zejména u mantinelů.

Při závažnějším přestupku dochází k vyloučení na trestnou lavici. Nejběžnější přestupky trestané vyloučením na 2 minuty: pokud hráč zasáhne, zvedne či blokuje hokejku soupeře ve snaze získat takto značnou výhodu; hraje-li hráč míček hokejkou nebo nohou nad úrovní pasu; drží soupeře; kopne do hokejky; za strkání, naražení či podražení; za hru bez hokejky; brání-li hráč aktivně brankáři ve výhozu blíže než 3 metry od něj; poruší-li hráč pravidlo o vzdálenosti 3 metrů během provádění rozehrání nebo volného úderu; za hru v leže; za hru rukou; za hru hlavou; za opakované malé přestupky; špatné střídání; opomene-li hráč odnést všechny jasně viditelné části zlomené hokejky atd. Některé přestupky je třeba upřesnit. Za hru v leže se považuje, jestliže má hráč na zemi obě kolena nebo současně jedno koleno a jednu ruku. Pokud brání ve zdi, smí klečet nanejvýš jedním kolenem. V případě pádu musí hráč nejdříve vstát, až poté se aktivně zapojí do hry. Hra hlavou se posuzuje tehdy, když hráč provedl úmyslně hlavičku. Ovšem také tehdy, pokud na jeho hlavu dopadl míček a hráč neuhnul, ačkoliv letící míček viděl a dle posouzení rozhodčího uhnout mohl. Za hru rukou se považuje i úmyslná hra ramenem, loktem či zápěstím.

Florbalově specifickou záležitostí je vyloučení za „opakované malé přestupky“. Nastává, když se družstvo proviní dvěma po sobě jdoucími přestupky vedoucími k volnému úderu, jestliže po prvním přestupku rozhodčí nařídí výhodu a pokračuje se ve hře. Výhoda bývá udělována vždy, pokud postižený hráč (nebo jeho spoluhráč) má míček a může pokračovat ve hře. Výhoda může skončit, jakmile nejsou hráči v kontaktu se soupeři, hra v tomto případě pokračuje dál bez výhody. Výhoda také může skončit vzápětí, pokud postižený tým v souvislosti s přestupkem ztratil míček pod kontrolu. Tehdy rozhodčí zapískají a rozehrává se vždy z místa původního přestupku. Pod pojmem opakované malé přestupky se rozumí situace, kdy se v době trvání výhody proviní stejný tým (ať už stejný nebo jiný hráč) malým přestupkem. Trest odsedí aktér druhého faulu.

Florbalovým specifikem je vyloučení v souvislosti s trestným střílením. Pokud je přestupkem zmařena vyložená branková situace, rozhodčí nařizují trestné střílení. To navíc bývá doplněné vyloučením, pokud trestné střílení není proměněno. Jestliže tedy postižený tým nepromění trestné střílení, má možnost dvouminutové přesilové hry.

Jestliže je spáchán přestupek vedoucí k vyloučení a postižené družstvo stále ovládá míček, rozhodčí zvednutím ruky avizují vyloučení a nechají pokračovat ve hře. Stejně jako v hokeji může v této situaci vystřídat brankář týmu, který je v držení míčku, hráče v poli. Výhoda končí teprve až se míček dostane pod kontrolu (nestačí pouhý zásah míčku) hráčů týmu, jež bude vyloučen. Pokud během trvání výhody družstvo vstřelí branku, nevylučuje se. Při hrubém porušení pravidel se vylučuje na 5 minut. Při pětiminutové přesilovce se trest při brance narozdíl od dvouminutového neruší. Na 5 minut se vylučuje při: hákování, nebezpečných úderech hokejkou, napadení, úmyslnému hození hole atd. Dále ve florbalu existuje 10minutový osobní trest pouze pro hráče. Ten bývá nařízen za nesportovní chování a je vždy spojený i s 2-minutovým vyloučením. Nejvyšším trestem je vyloučení do konce utkání – červená karta (ČK). Rozlišují se 3 druhy ČK  podle výše trestů. ČK 1 znamená pouze vyloučení do konce utkání (za technické prohřešky – špatné vybavení, absence jména v zápisu), ČK 2 vyloučení do konce utkání + neúčast v následujícím, při ČK 3 projednává případ disciplinární komise.

Použití správného vybavení je základem pro zařazení florbal do hodin tělesné výchovy. Vyučující by měl znát výklad pravidel alespoň v této podobě. Při hrách zodpovídá za jejich dodržování, je na něm aby pravidla své svěřence naučil. Jedině tak bude hra smysluplná a může přinášet opravdové potěšení. V opačném případě se pedagog vystavuje riziku při hře hokejkou nad úrovní kolen, nebezpečnými fauly tělem atd.

 

3. Metodika herních činností jednotlivce

Praktickým dovednostem předchází výklad základních pravidel a poučení o správných hokejkách. Držení hole je třeba žákům předvést. Horní rukou (v případě levé hokejky je horní rukou pravá) uchopíme hůl na jejím úplném konci přirozeným způsobem. Konec hole chytáme ze strany (nikoliv shora) tak, aby byl skryt v dlani. Pokud si v dlani ponecháme ještě trochu prostoru, ovládání hokejky bude snazší ve všech směrech zejména při jednoručném úchopu podobně jako například v hokeji či hokejbalu. Variabilnější bývá úchop spodní rukou. Pro úplný začátek postačí dlaní sevřít tyč v místě, kde končí omotávka či spíše trochu výše. Svěřenci časem sami zjistí, jak široký úchop jim samotným vyhovuje pro práci s míčkem. Ideální vzdálenost spodní ruky od horní i síla sevření tyče jsou do jisté míry individuální a bývají různé v závislosti na prováděných činnostech. Pevněji a širším úchopem provádíme střelbu příklepem než například slalom s otočkami, kdy držíme hokejku úchopem užším a spodní ruka vyžaduje měkké zápěstí.

Dříve než začnu popisovat nácvik základních herních činností hráčů, musím přiblížit základní postoj. Ten je podobný s řadou sportovních her, často nazývaný střehový. Hráči jsou „ve střehu“, aby svým pohybem do jakéhokoliv směru okamžitě reagovali na herní situace. Při obranném postoji bez míčku připomíná florbalista postoj mušketýra. Je bočně natočen k soupeři a hokejku svírá pouze jednou rukou (vždy tou horní). Alfou a omegou florbalového postoje je snížení těžiště pro již zmíněnou reaktibilitu, dále stabilitu v osobních soubojích aj. V základním postoji jsou od sebe nohy přibližně na šířku boků mírně pokrčené v kolenou, váha spočívá na přední straně chodidel. Je dostatečně známo, že děti potřebují přesné ukázky. V tomto případě není na škodu jejich přehnání. Pokud potřebuji svěřence naučit, aby měli stále mírně pokrčená kolena, používám při názorných ukázkách podřep hlubší. Při jen mírném podřepu v ukázkách bude provádět většina hráčů činnosti s míčkem s nevhodně nataženýma nohama a budou tzv. „tvrdí“ v kolenou. Velkou pozornost je rovněž nutné zaměřit na správnou pozici zad. Žáci v devíti z deseti případech po výzvě sníží své těžiště, ale předkloní hlavu směrem k míčku a nahrbí se. To je zásadní chybou. Záda musí být v základním postoji stále rovná, a to nejen z hlediska zdravotního, ale i co se týče techniky ovládání hole.

Nyní již k samotným herním činnostem jednotlivce. Zaměříme pozornost na driblink s vedením míčku, přihrávky a střelbu. Ostatní činnosti hráčů, herní kombinace, herní systémy či činnosti brankářů ponechme stranou. Ty jsou předmětem tréninku v oddílech, v základní formě možná při volitelných kroužcích. V povinné školní tělesné výchově si vystačíme s nácvikem výše uvedených činností, doplněno pochopitelně o to nejdůležitější, o hry. Spíše než kupříkladu nácviku správného clonění, přesilové hry nebo snad dokonce zónového presinku, bychom měli klást důraz na technicky správné ovládání míčku holí, na dovednosti přihrát a vystřelit a velký prostor bychom měli věnovat samotné hře nebo hrám nějakým způsobem modifikovaným. Pro metodiku ostatních herních činností či činností brankáře doporučuji metodické materiály vydávané ČFbU.

Driblink. Jednoduchá činnost, kterou děti běžně zvládají, řeknete si. Jenže realita je trochu jiná. Děti přestaly prohánět hokejkami tenisák při čekání až zamrzne řeka, raději vysedávají v teple před počítači. Navíc to ve florbalu s driblinkem není tak jednoduché. Kromě toho známého, hokejového, rozeznáváme ještě driblink specificky florbalový. Začneme od toho jednoduššího. Při provádění hokejového driblinku je hráč v základním postoji (kontrolujeme a opravujeme zejména držení hole, pokrčení kolen, rovná záda) a před tělem klasickým způsobem dribluje ze strany na stranu. Pro nácvik je dobré začínat pomalými pohyby a spolu s míčkem přenášet těžiště zleva doprava. Špičkoví hráči se do stran nekolíbají, jenže než dosáhli technického mistrovství, také v začátcích přenášeli těžiště. Dalším krokem je samozřejmě větší rychlost driblinku (zde již nejsou přesuny těžiště třeba) při zachování dostatečné míry kontroly nad míčkem. Nejčastější chybou bývá, že žáci ovládají čepelí míček bez dotyku země a nemají jej dostatečně pod kontrolou. Učíme hráče driblovat nejen v ideální pozici před tělem, ale i na obou stranách a za tělem (v této pozici můžeme výjimečně zapomenout na rovná záda). Při zažité technice driblinku hráči nepotřebují oční kontrolu a sledují herní děj. To je již opět vyšší „level“, kterého ve vyučování nedosáhneme.

Přejdeme k driblinku florbalovému. Narozdíl od hokejového nedochází ke střídání forhendové a bekhendové strany čepele. Používáme pouze forhendovou stranu. A zatímco hokejový driblink je nejlehčí zleva doprava, florbalový v základní podobě provádíme v předozadním směru před tělem mírně ve straně držení hole. Míček spočívá u těla na patce čepele, suneme jej vpřed za současného otáčení zápěstí spodní ruky s hokejkou. Tu přetočíme tak, že ji postavíme na zem pouze špičkou čepele, za kterou míček zachytíme a zpětným pohybem jej zpracujeme opět blíže patce. Připadá-li Vám tento popis jako způsob dobývání ježka z klece, nezoufejte, v praxi je to jednodušší než se z popisu zdá. I tímto způsobem lze driblovat na stranách těla, za ním a při dostatečném osvojení i bez zrakové kontroly. Nároky na tyto činnosti jsou již mnohem vyšší. Možná namítnete, že se florbalový driblink na místě málo využívá. To je pravda, ovládání hokejovým způsobem je o mnoho jednodušší. Jenže florbalisté pro vedení míčku za pohybu a zejména pro často používané otočky potřebují získat právě tyto základy.

Dalším krokem metodické řady po driblinku na místě je samozřejmě driblink s míčkem v pohybu, a to nejen v přímém směru, nýbrž ve všech. Opět využíváme oba způsoby driblinku, pro stabilizaci dovedností využíváme cvičení bez zrakové kontroly a cvičení pod tlakem (časoprostorová omezení), to se týká opět spíše trenérů v oddílech. I ve škole by však naši svěřenci měli zvládat alespoň na základní úrovni ovládání míčku za pohybu. Kromě driblinku se využívá vedení míčku tažením a tlačením. Rozdíly jsou zřejmé již z názvů. Míček je buďto tažen za tělem na straně držení hole (tažení), anebo sunut před tělem zpravidla bekhendem na straně druhé (tlačení). Tlačení se používá při rychlých přesunech a hokejka je držena pouze jednou nataženou paží. Naproti tomu při tažení vedeme míček za tělem, chráníme si jej tak a využíváme zásadně držení obouruč. Důležitý je úhel náklonu hokejky, kdy čepel by měla být pro dobrou kontrolu přiklopena k míčku.

Jak jsem již zmínil výše, ve florbalu často využíváme otočky. Tyto dovednosti je rovněž zapotřebí trénovat. Při otočení na forhendovou stranu je nutné mít čepel k míčku správně přiklopenu. Při otočce na bekhend máme na výběr ze dvou způsobů. Použití bekhendové strany čepele je pomalejší. Rychleji se s míčkem otočíme, budeme-li jej ovládat forhendovou špičkou čepele, která je k míčku rovněž přiklopena. Začátek pohybu je prakticky totožný jako při florbalovém driblinku, otáčení můžeme kdykoliv zastavit rychlým pohybem zápěstí spodní ruky a zaseknutí míčku jako při dokončení driblinku. Vedení míčku různými způsoby, s využitím slalomových drah, otoček, překážek atd. nejlépe procvičujeme soutěžním způsobem, samozřejmě za předpokladu již osvojených základů dovedností.

Ovládání míčku je pro hráče florbalu naprosto zásadní! Naznačím proto způsoby, jakými prostředky lze vychovávat v hráčích „technickou svobodu“. Florbalové vybavení neklade téměř žádné meze, lze se naučit dokonce freestylový driblink ve vzduchu. Pro soubor dovedností ovládání míčku se vžil pojem florbalová abeceda, jejíž základní prvky se dají využít i ve školní tělesné výchově. Jde o cvičení rozvíjející cit pro míček a technické dovednosti hráčů. Například zvednutí míčku ze země. Je třeba si míček „poslat“ proti sobě, v případě potřeby ustoupit a za pomoci jemné motoriky zápěstí pohybem proti míčku vpřed a vzhůru jej nabrat na čepel tak, aby na ní zůstal. Pak je možné žonglovat s míčkem ve vzduchu (i zde se snažme dodržovat pravidla o vysoké hokejce), o zeď či o zem forhendovou, bekhendovou stranou čepele nebo střídavě. Lze míček z čepele lehce vyhodit a chytit jej před dopadem země. Je zapotřebí opět měkkého zápěstí a pohybu čepelí nejprve za míčkem a poté s ním, aby na čepeli zůstal. Lze driblovat dokonce na hraně čepele, na žerdi hole, či zachytit míček po vyhození a obtočení holí atd. Artistickému umění se meze nekladou, při dobrém postřehu je dokonce možné udržet najednou ve vzduchu i více míčků.

Vraťme se ale zpět na zem. Poměrně nenáročné jsou například „osmičky“ mezi nohama nebo otáčení míčku okolo nohy či kuželu (lepší jsou nízké mety). Veškeré činnosti lze zkoušet i pouze jednou rukou, je vhodné zapojovat i tu „nešikovnější“. Podle motta: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ lze ovládat míček opačným držením hole. Prohození rukou na hokejce může sloužit i jako částečné kompenzační cvičení. Mnohem účinnější jsou ale opravdová vyrovnávací cvičení. Zejména při cvičení driblinku a florbalové abecedy je vhodné je zařazovat průběžně při vyučování či tréninku. Děti se rychle a rády učí nové dovednosti. Buďte kreativní a nebojte se jim nabídnout nejrůznější úkoly. Jeden těžší příklad z mnoha: v kleku na jednom koleni jednou rukou provést kolečko míčkem kolem sebe s předáním hokejky za zády. Formou dobrovolných domácích úkolů je možné po určité době naučit děti téměř cokoliv, třeba i válet sudy se zavřenýma očima za současného florbalového driblinku opačným držením hole.

Nyní k nácviku přihrávek. Opět si popíšeme klíčové body techniky provedení přihrávek i jejich přijímání. Při nácviku začínáme forhendovou přihrávkou z místa. Hráč stojí bokem k cíli přihrávky v základním postoji. Míček se nachází zhruba uprostřed čepele, spodní ruka držící hůl je napnutá za tělo, váha spočívá na zadní noze, přední může být téměř natažená. Zadní nohou rozumíme při forhendové přihrávce shodnou s rukou, při levé hokejce je to tedy levá, při pravé pravá. Hráč poté zaměří zrakovou pozornost na cíl a provede rovným pohybem přihrávku. Současně s pohybem míčku přesunuje své těžiště. V momentě vypuštění míčku spočívá váha hráče na přední noze, která byla při přenesení těžiště pokrčována. Zadní noha bývá po dokončení přihrávky téměř natažená. Klíčové je opět přiklopení čepele směrem k míčku tak, aby přihrávka byla vedena rovně po zemi. Potřebujeme svěřence naučit (i vzhledem k pozdější střelbě), aby pohyb začínal opravdu za tělem a aby přihrávka byla prováděna tahem, nikoliv úderem. Častou chybou bývá vysoký došvih v rozporu s pravidly.

Příjem přihrávky po zemi probíhá podobně jako přihrávka samotná, jen v opačném směru. Hráč začíná v pozici jako po vypuštění přihrávky a těsně před míčkem „couvá“ rukama s hokejkou a ztlumí míček vprostřed čepele. Těžiště se přeneslo v opačném směru než při přihrávce, z přední nohy na zadní. Při absenci pohybu hokejky ve směru přihrávky by míček do čepele narazil a odrazil by se pryč. Nácvik je v počáteční fázi vhodné provádět v krátké vzdálenosti (2 – 3 metry) od stěny či lavičky, ideálně s rovnou čarou na zemi ve směru přihrávky. Až poté přistoupíme k nácviku přihrávek ve dvojicích. Přihrávka bekhendem se realizuje z druhé strany. Hráč s levou holí tedy stojí v základním postoji natočený levým bokem ve směru přihrávky a naopak. Opět klademe důraz na přenášení těžiště ze zadní nohy na přední (nyní při levé hokejce z pravé na levou). Vzhledem k obtížnému provedení a nízké razanci učíme dále i přihrávku úderem. Míček spočívá před nohami hráče, jež se mírně napřáhne (nemusí ani do vzduchu, stačí po zemi) a udeří do míčku. Zároveň s míčkem by měl být úder vedený i částečně do země, při zasažení pouze míčku nebývá přihrávka přesná.

Při pohledu na dospělé hráče i té nejvyšší úrovně možná opět namítnete, že oni těžiště nepřenášejí ani výrazně nekrčí nohy při přihrávkách. Opět máte pravdu, ale není to tak jednoduché. Bez metodicky správného nácviku přihrávky (stejné je to i se střelbou) by nebyli hráči schopni provádět přesné a razantní přihrávky v herním prostředí. Po nácviku přihrávek o stěnu či mantinel následují přihrávky ve dvojicích, forhendem i bekhendem. Poté začínáme přihrávky z obou stran kombinovat a začínáme přihrávat prvním dotykem. Dále zvyšujeme vzdálenost hráčů a zařazujeme činnosti po přihrávce (otočka, oběhnutí kužele apod.). Poté následuje přihrávka z pohybu a vrcholem metodické řady jsou přihrávky mezi dvěma se pohybujícími hráči. Pro florbal není třeba znát specifická cvičení. K nácviku a procvičování přihrávek můžete využít cvičení z příbuzných sportovních her, klasická přebíhací cvičení, bago aj. Vždy, když je to možné, zařazujme do cvičení po přihrávce také střelbu na branku.

Posledním typem přihrávky, který jsem dosud nezmínil, je přihrávka vzduchem. Její realizace je obdobná jako u provedení po zemi. Dobu kontaktu s míčkem je možné zkrátit (podobně jako u střelby zápěstím) a těžiště přenést více vzad. Přihrávat vzduchem lze tahem i úderem forhendovým i bekhendovým způsobem. Úderový způsob se často používá pro rychlé přenesení hry nebo při rozehrávání z vlastní poloviny hřiště. Toto nahození není tolik přesné, jako přihrávka tahem, bývá ale prudší a často delší. Při nahození probíhá nápřah při zemi a do míčku se udeří čepelí odklopenou směrem od míčku, přičemž úhel náklonu ovlivňuje trajektorii letu vysokého balonu. Při zpracování vysokých míčků musíme ctít pravidla (tj. nevyskakovat, nehrát rukou, hlavou, vysokou nohou atd.), nejefektivnější je přikrčit se, nechat od vlastního těla odrazit míček na zem a tam jej bleskurychle získat pod kontrolu hokejkou. Při skákavé přihrávce do výše kolen je možné použít hůl. Vyplatí se mít za ní připravenu nohu pro zpracování, pokud bychom míček holí netrefili.

Konečně se dostáváme ke střelbě. Co se stane, vypustíme-li žáky do tělocvičny a dáme jim hokejky a míčky? Střílí? Řekl bych, že spíše plácají míčky směrem k brance… I střelba má své metodické zákonitosti, svá úskalí a naučit se správně střílet není vůbec jednoduché. Rozlišujeme dva základní způsoby (samozřejmě kromě forhendu a bekhendu), střelbu švihem neboli tahem a střelbu přiklepnutím (pro naše účely nebudeme vymezovat střelu golfovým úderem). Vždy začínáme nejdříve s nácvikem střelby forhendovým švihem. Provedení je velmi blízké přihrávce. Hráč je v základním postoji bokem ke směru střelby a má stejně přiklopenu čepel k míčku. Dráha hokejky při střelbě tahem nebývá zcela rovná, hráč začíná s míčkem více schovaným za tělem. Při nácviku u dětí rovná dráha nevadí. Oční zamíření na cíl i pohyb těžiště jsou stejné, rozdílem je zejména rychlost provedení a úhel otevření čepele v okamžiku vypuštění míčku (nestřílíme-li po zemi). Střelba je činnost provedená vysoce dynamicky, vždyť míček létá běžně rychlostí nad 100 m/s. Snad nejdůležitějším faktorem je prohnutí hokejky o zem. Ano, čtete správně. Hokejka táhne míček po zemi a na konci dráhy jej nevystřelí pouze silou rukou, ale i díky napružení. Právě proto musí mít hráči tak pružné hole, aby je byli schopni propružit. Díky tomu vznikají na některých palubovkách čáry, které jsou umyvatelné a ničemu neškodí. Střelba bez propružení hole není pravou střelbou!

Tohoto efektu se využívá i při střelbě tzv. krátkým švihem (zápěstím) z klidu i z běhu. Při střelbě z pohybu je poměrně obtížné nezastavit se ani nezpomalit díky střelbě. Je třeba stále pokračovat v lokomoci, stihnout se podívat na branku, zamířit a vystřelit míček za běhu (po střelbě by pohyb měl pokračovat k brance pro případnou dorážku). Ve florbalu se velmi často používá střelba švihem okamžitě po (zejména forhendové) otočce. Střelba přiklepnutím bývá razantnější než švihem, ovšem klade vyšší technické nároky a je méně přesná. Často se používá při střelbě prvním dotykem. Rozdíl je v tom, že míček není tažen, nýbrž zasažen. Zasažení míčku by mělo být přibližně na úrovni přední nohy. Míček nemusí být v klidu, je možné si jej před střelou přihrát (např. i při běhu). Úder hokejkou je rychlý a prudký, o výšce střely opět rozhoduje náklon čepele. Narozdíl od střelby švihem (kde je nejdůležitější zápěstí) je při střelbě přiklepnutí spodní ruka napnutá a svírá hůl velmi pevně. Nápřah bývá vedený vzduchem, přesnější i když méně razantní je nápřah vedený při zemi. Při nápřahu povoluje výklad pravidel jedinou výjimku při hře nad koleny. Pokud hráč nikoho neohrožuje (nikdo za ním není), může napřáhnout až do výše pasu. Vzhledem k bezpečnosti bychom ale měli hráče učit napřahovat pouze do výšky kolen. To samé se týká i došvihu, není správné zvedat hokejku nad úroveň kolen.

Před razancí upřednostňujme u svěřenců přesnost. Klíčovou dovedností je střela švihem. Střelby přiklepnutím ať využívají žáci zejména při střelbě prvním dotykem s pouze mírným nápřahem. Bekhendové střely bývají často překvapivé a na bezprostřední vzdálenost účinné. I zde existují dva druhy. Střela tahem, používaná nejčastěji jako oblouček k přehození brankáře (např. při trestném střílení) a střela úderem, která je razantnější, ale velmi nepřesná. Při bekhendové střelbě úderem hráč odkloní čepel od míčku a „podsekne“ jej. Specifickým způsobem střelby je tzv. „magnus“. Hráč zády brance udeří shora bekhendem do míčku, který se odrazí za něj směrem k brance. Poslední možností střelby je prvním dotykem ze vzduchu (samozřejmě po úroveň kolen), ta je technicky nejnáročnější.

Na závěr bych chtěl zmínit, že i přes nácvik dovedností bychom neměli zapomínat na hru a věnovat ji velký prostor při vyučování. Ve školních hodinách tělesné výchovy je naším cílem seznámit žáky s florbalovými dovednostmi a hrát. Používejme různé modifikace her, upravujme pravidla podle cílů vyučovacích hodin (například pokud jsme žáky učili přihrávky, omezme počet dotyků s míčkem nebo pokud jsme trénovali otočky, oceňujme góly po otočkách za více bodů atd.).

 

 

Partner webu

Partner webu