JAK TO CHODÍ VE ŠVÝCARSKU

Autorkou článku je Karin Kunrath.

Zdravím všechny čtenáře florbalovýtrenér.cz a ráda bych v první řádě poděkovala tvůrcům těchto stránek za příležitost podělit se o své zkušenosti ze Švýcarska, byť zde nepůsobím v nejvyšší lize.

Můj klub Floorball Uri má svůj domov ve stejnojmenném kantonu o 35.000 obyvatel v centrálním Švýcarsku a čítá přibližně 250 aktivních členů a 50 pasivních, kteří se zabývají veškerou organizační činností. Ženy hrají třetí nejvyšší ligu, muži čtvrtou. Dále má klub širokou základnu mládeže od nejmenších elévů po juniory a juniorky, ze kterých budou v budoucnu těžit „dospělácké“ týmy. To jen pro představu, v jakém prostředí se pohybuji.

Velkou výhodou je naše vlastní hala, kterou klub vybudoval společně s oddílem házenkářů v roce 2005. Tím se podstatně snížily náklady a s pomocí dalších příjmů od sponzorů se roční příspěvky, které musí platit hráči, pohybují v přepočtu okolo 2500Kč, což je při švýcarských průměrných platech téměř zanedbatelná částka. Ač naše hala neposkytuje žádné další možnosti v podobně např. posilovny, podařilo se klubu zajistit smlouvu s fitness centrem, kde si každá hráčka může zařídit roční předplatné za velmi příjemnou cenu. Rozhodnutí, zda ke dvěma halovým tréninkům využít posilovnu jako třetí, kondiční trénink, ponechali trenéři na každé hráčce samotné, tedy zcela dobrovolně.

Další příjemnou změnou pro mě bylo cestování na venkovní zápasy, na které má klub od města zajištěné minibusy včetně řidiče. Výjimkou jsou jen zápasy v blízkém okolí, kam se jezdí auty. Tým tak jezdí skoro vždy společně a odpadá nepříjemná zodpovědnost řidiček, které musí po jízdě odehrát zápas, a po zápase se dále soustředit na cestu domů.

Oddíl by nemohl fungovat bez přičinění spousty lidí z řad aktivních hráčů, bývalých hráčů či lidí, kteří se o florbal zajímají pouze pasivně. Podobně jako u nás nejsou funkce prezidenta klubu, trenérů či manažerů nijak placeny a veškerý čas a úsilí, které vynaloží na správnou realizaci klubu, vynaloží dobrovolně a ve vlastním volném čase.

Prezident klubu se stará o veškerou činnost v souvislosti se sponzorskými smlouvami, dohlíží nad jednotlivými dalšími funkcemi a na řešení případných problémů. Každé oddělení má pak své manažery, kteří už mají na starosti konkrétní tým mužů, žen či mládeže. Společně s trenéry se zabývají hlavně přestupy a organizačními záležitostmi. Konkrétně jeden z těchto manažerů byla osoba, která byla stěžejní pro můj přestup do Švýcarska. Byla mi zajištěna práce a ubytování a hlavně jsem měla velice usnadněný přechod do zahraničí, kdy jsem měla spoustu pomoci do začátku s veškerým zařizováním od bankovního účtu, přes zdravotní pojištění, telefon a internet. Navíc tak mám během svého působení stále k dispozici kontaktní osobu pro řešení jakýchkoli problémů.

Realizační tým našeho „dámského“ oddělení čítá 3 osoby. Hlavního trenéra, který do loňského roku působil také jako prezident klubu a je zde činný zhruba 13let, asistenta trenéra a hlavního trenéra juniorek do 21 let. K nim patří ještě asistent asistenta trenéra, který pomáhá hlavně na trénincích s veškerou přípravou a dalo by se říct, že je zároveň i týmový psycholog a motivátor. Samozřejmě, že i přes rozdělení rolí, se každý svým způsobem podílí na přípravách tréninků a pak i na vedení tréninků samotných a na všem spolupracují. Jediné, co nám snad chybí, je týmový masér, ale toho máme slíbeného za postup do druhé nejvyšší soutěže a věřím, že se příští rok dočkáme.

U mužů funguje obdobná sestava realizačního týmu jako u žen. O mládežnické kategorie se potom většinou starají dvě nebo tři hráčky či hráči z týmů dospělých. Tyto funkce se většinou sezonu od sezony mění, aby měl každý možnost se přičinit o fungování týmů mládeže a celého klubu. Podobně jsou zajišťovány rozhodčí z řad hráčů, stejně jako v Česku má i zde oddíl povinnost zajistit určitý počet rozhodčích na sezonu.

Náplň tréninků se nijak zvlášť neliší od toho, co znám z Česka. Halu máme většinou pouze na hodinu a čtvrt, sraz je půl hodiny předtím, kdy se jde buď běhat, nebo se v případě špatného počasí posiluje uvnitř. Případně, pokud se jedná o trénink před zápasem, dá se tento čas využít na taktickou poradu. Na rozběhání se většinou hraje florbal s položenými brankami včetně golmanek, následují dvě tři cvičení a zbývající čas se věnuje hře. Na konci během stretchingu se trénink hodnotí jak ze strany trenérů, tak i hráčky samozřejmě mohou přispět svými postřehy. Řekneme si, co bylo dobré, co se nám líbilo, co naopak vyžaduje změnu a co zlepšit.

Sezona ve Švýcarsku je velmi krátká. V lize je 8 týmů a hraje se s každým dvakrát. Začínáme zhruba v půlce září a dobojováno je koncem února. Pouze první tým v tabulce pak hraje s vítězem druhé divize o postup do NLB v sérii na tři vítězné zápasy. Přes léto samozřejmě probíhá letní příprava, krom tradičního běhání a posilování máme po celou dobu k dispozici halu a pouze počet herních tréninků s v jednotlivých fázích přípravy mění. Co ve Švýcarsku postrádám jsou přípravné letní turnaje. Nabídka zde určitě je, ale povětšinou se jedná o tzv. Kleinfeld, tedy turnaj na malém hřišti s třemi hráči v poli a brankářem a často se jedná o amatérské turnaje, smíšená družstva a hlavním účelem je zábava. Zatím jsem nenarazila na turnaj, kde by se daly před sezonou porovnat síly.

Na závěr bych si snad jen dovolila tvrdit, že se švýcarský florbal i na nižší úrovni profesionalitou a přístupem dokáže vyrovnat ženské extralize v Česku, přestože i zde se jedná pouze o koníček a o jakýchkoliv finančních odměnách nemůže být řeč.

 
Přidej komentář

Partner webu

Partner webu