JAK ORGANIZOVAT UTKÁNÍ DĚTÍ?

Nejmladší věkové kategorie hrají florbal na malém hřišti ve třech hráčích. Mají-li poučené trenéry. Pětkový florbal pro ně není vhodný, ačkoliv většina regionálních unií tento systém (snad jenom prozatím) povoluje. Proč není vhodné, aby kategorie přípravek nebo elévů hráli v počtu 5+1? Protože nám u těchto kategorií absolutně nezáleží na výsledcích hry, ale hře samotné. Jde nám o hráčský rozvoj každého začínajícího florbalisty a o jejich zábavu. A hra v pěti (na přiměřeně tomu velkém hřišti) tento účel neplní.

Představte si, že by florbal hráli dospělí na hřišti fotbalových rozměrů. Šílená představa, že? Být jedním z hráčů, jistě by vás to nebavilo. Vlastně byste pořád jen běhali, k míčku byste se dostali jen zřídka. V podstatě by hráli jen ti, kteří jsou mu nejblíže a zbytek by se na ně z dálky díval. Přesně tak se cítí šestiletí florbalisté na hřišti klasických rozměrů (40 x 20 metrů). Tuto situaci občas vídáme při přestávkách ligových utkání. Proto mají děti hřiště rozměrově přizpůsobené, rozuměj zmenšené. Branky jsou kvůli velikosti brankářů snížené a ti se v ideálním případě po každém utkání střídají (aby hráči získali všestrannost).

I přesto ale není správné, aby jich bylo na hřišti pět. Bylo by to málo efektivní, nezábavné a nedávalo by to dostatek příležitostí pro učení. Nechceme totiž, aby děti hráli v nějakém systému. Mají mít snahu být tam, kde je míček. Z tohoto pohledu je nejlepší hra pouze ve třech (ať už s brankáři nebo na minibranky bez nich) a na přiměřeně malém prostoru. Tehdy jsou všichni stále zapojeni, stále jsou ve hře a mnohem častěji mají v držení míček. Proto abyste si zapojení hráčů do hry ověřili, ani nemusíte brát do ruky stopky, rozdíly mezi 5+1 a 3+1 jsou patrné na první pohled. Při hře 3+1  jsou děti vtažené do herního děje pořád, neustále útočí nebo brání, neustále řeší základní herní situace. Za stejný hrací čas byste napočítali mnohonásobně více přihrávek, střel, osobních soubojů atd. Ostatně, sledujete-li dění ve fotbale, hokeji, házené apod., je tento trend všude na světě stejný.

Pro děti je příhodné hrát utkání často, a jak už bylo zmíněno, nezajímá nás výsledek. Florbalová unie částečně chápe, že se na výsledky nehledí a proto se hraje turnajovým systémem. To znamená, že neexistuje dlouhodobá soutěž s tabulkou jako u starších kategorií. Proč? Dejme tomu, že založíte družstvo na začátku sezony, na jejím začátku budete logicky proti zkušenějším soupeřům prohrávat. Když bude ale rozvoj individuálních činností vašich hráčů lepší než u soupeřů, můžete ke konci sezony i vyhrávat. A pro děti je jistě lepší v dubnu vyhrát turnaj, než vyhrát a mít v tabulce místo nuly třeba 3 body (když už počítáme výsledky).

Dále se kromě zákazu dlouhodobých soutěží v dětských kategoriích záměrně neeviduje kanadské bodování. Nechceme glorifikovat „hvězdičky“, nechceme aby hráli na „kanadu“, nechceme ani aby trenéři prosazovali lepší hráče. Každý by měl dostat na hřišti stejný prostor (v minihokeji jsou dokonce barevně rozlišené jednotlivé „formace“ hráčů stejného týmu, aby hráli všichni stejně dlouho), samozřejmě neřešíme ani posty. Sympatickou snahu jsem zaregistroval v pardubickém regionu, kde žáčci přijedou na turnaj a jsou náhodně rozděleni do družstev, ve kterých hrají. To vůbec není špatný model. Díky tomu se mohou zúčastnit hry i děti z klubů, které svá družstva teprve tvoří a na turnaj přivezou třeba jen tři hráče. Děti nemají problém hrát s kýmkoliv a jsou rády, že si zahrají. V regionu Vysočiny zase turnaje doplňují o dovednostní soutěže. Podobně to funguje v mém oblíbeném Finsku, kde navíc nemá nikdo potřebu počítat góly. Jen u nás stále čteme na webu unie články typu http://www.cfbu.cz/redakcni_system/index.php?clanek=6098. Ptám se proč?

Kromě přesvědčení, že by děti měli hrát zásadně ve třech hráčích v nejmladších kategoriích jsem dále přesvědčen, že by bylo vhodné, vůbec nepočítat skóre. Domnívám se, že děti (narozdíl od nás dospělých) nedělají sport kvůli vítězství nýbrž kvůli hře samotné. Pouze od dospělých cítí, že jsou výsledky důležité, protože první co po turnaji dítě doma slyší je „Vyhráli jste?“ a hned vzápětí „Kolik jsi dal gólů?“. Naučme rodiče zajímat se o důležitější věci v tomto věku. Ať se jich ptají, jestli se jim na turnaji líbilo, jestli si dobře zahráli a co nového se naučili. Ne zda vyhráli nebo prohráli, byť jsou na to z výkonově orientované společnosti zvyklí. Ostatně nesoutěžní pojetí pro děti na prvním stupni je v současnosti celosvětovým fenoménem ve všech oborech, nejen ve sportu. Proto navrhuji nepočítejme u dětských soutěží skóre!

Využiji analogie s fotbalem. Například v Anglii pravidla minifotbalu pro děti do deseti let počítání gólů přísně zakazují. Proč by se nemohlo změnit i myšlení v české společnosti? Ještě razantněji k tomu přistupují ve Španělsku. Mladí fotbalisté v Barceloně totiž vůbec nehrají na branky. Zatímco v ČR se veškerý dětský fotbal (výrazně i v trénincích) soustředí na střílení gólů, oni střelbu u dětí netrénují. Využívají veškerý čas na individuální šikovnost hráčů s míčem a na učení přecházení přes soupeře přihrávkami. Říkají, že děti míč stejně ještě pořádně neukopnou, tak je lepší střílet až v pozdějším věku. K sebeřízenému učení střelby beztak dochází, vždyť co dělají kluci před tréninkem a po něm? Při hře bez branek se žáčci nesoustředí na střílení gólů nýbrž na kombinace. Když se dostanou s míčem až na konec hřiště, rozehrává soupeř a hraje se dál. A věřte, že je to baví!

Ještě si neodpustím dvě poznámky k vedení dětí v utkáních. Nenosme prosím na turnaje tabulky pro kreslení. Schopnost abstrakce se ve vývoji dítěte (florbalisty) utváří přibližně na přelomu elévů a mladších žáků. Do té doby našim obrázkům děti stejně nerozumí a není žádný důvod je používat, slouží k taktickým nákresům pro starší kategorie. Druhá výzva se týká „koučování“. Občas mívám na dětských turnajích pocit, že proti sobě hrají trenéři playstation. Jako by měli v ruce joystick a jím pohybovali figurkami – žáčky, kteří jsou pro ně jako loutky, které ovládají svým hlasem. Vypadá to tak, že trenér neustále křičí na děti co mají dělat. „Dej to po lajně“, „Přihraj Pepíkovi, vpravo máš Pepíka, přihraj mu“, „Tahéééj“, „Stříléééj“ apod. Domnívám se, že to není správné. Já jsem vždy učil „své“ žáčky, aby se na hřišti rozhodovali sami. Ze střídačky nevolám „přihraj vlevo“, ale „zvedni hlavu“ nebo „rozhlédni se“. Dítě situaci vyhodnotí a samo zvolí řešení. Pokud zvolí dobře, zaslouží pochvalu. Pokud špatně, poučí se pro příště a v tom mu samozřejmě pomůžeme – od toho tam jsme. Většinou dítě i samo ví, kde byla chyba a tak jen stačí mu pomoci nalézt vhodnější řešení. Díky tomu se hráč může opravdu něco naučit. Co budou dělat ti, kteří jen čekají na povel, co mají s míčkem udělat, až žádný povel nepřijde? Nehledě na to, že člověk není schopen se v jeden okamžik zároveň soustředit na poslouchání cizích pokynů a zároveň se sám rozhodovat, takže křičíc na hráče jeho rozhodovací proces místo pomoci brzdíme.


Jiří Kysel

 
Komentáře
7 komentářů k “JAK ORGANIZOVAT UTKÁNÍ DĚTÍ?”
  1. mauro napsal:

    Další povedený článek. Dovolím si zase několik postřehů z mojí praxe…

    a) organizace – tady v MS kraji panuje téměř metodická shoda na tom, že by děti měly hrát 3 na 3. Na toto téma pořádal Radek Mrázek s Bobem Segeťou seminář a měl jsem z něj pocit, že drtivá většina trenérů změnu chce. Když pak rozesílali dotaz přihlášeným týmům do MS ligy elévů, zda chtějí hrát 3 na 3 nebo 5 na 5, změnu chtěly jen 2-3 kluby. Hlavním důvodem bylo organizační hledisko: prostě mají nedostatek trenérů a přechod na trojkový florbal znamená víc družstev.

    b) trénování – my trenéři bychom měli brát v úvahu, že zápasy jsou pro děti jen jakousi třešničkou na dortu. Mně z hrubého propočtu vychází, že jeden špunt tráví na tréninku 20-30x víc času než v utkáních. Ve třech by se tedy mělo hrát hlavně na tréninku! Tím rozhodně nezpochybňuju přechod na trojkový florbal v ligových zápasech.

    c) góly – tady mám malinko jinou zkušenost. Děti žijí ve světě gólů, výher, proher a jsou tím velmi ovlivnění. Prostorové hry typu „nehrajeme na branku“ ne že by je vyloženě nebavily, ale po chvíli se ptají, když už budeme hrát „normálně“. Totéž platí pro hry s omezením (třeba gól platí jen po kličce, jen po nahrávce atd.) Když v elévech na tréninku hrajeme, zásadně nepočítám skóre. Ale děti si ho počítají samy 🙂 Neplatí to tedy pro všechny, dost záleží v jakém prostředí vyrůstají.

    d) ligové zápasy – tady nejvíce narážíme. Naše elévky a mladší žáky máme v soutěžích první rok, i tak ale myslím, že – až na začátečníky – technicky výrazně nezaostávají. Na tréninku běžně kličkují, předvádí technické finesy, ti lepší i kombinují, chodí se na ně s obdivem dívat hráči z vyšších kategorií. Když pak přijde zápas na velké hrací ploše při hře 5 na 5, udělají sice kličku, ale pak už jsou ztracení, protože je to pro ně úplně jiný prostor. Jsou zvyklí na kličku, nahrávku, zakončení. Na velkém hřišti když se rozběhnou, udělají kličku, čeká je dalších 20-30 metrů k bráně a smečka 3-4 soupeřů. Individuální dovednosti při hře malých dětí 5 na 5 mají menší význam, rozhoduje hlavně tréninková vyhranost na velké ploše a taktika – bohužel. Pokud chceme být progresivní, musíme pak vysvětlovat rodičům, proč nenutíme děti nahrávat, proč je nenaučíme nějaký systém. Děti jsou navíc frustrované, že prohrávají. Je to pro trenéra psychicky náročné a myslím si, že pro mnoho z nás je pak jednodušší vrátit se ke staré škole s tabulkou, byť je to špatně.

     
    • sasky napsal:

      Jo s těmi rodiči je obecně kříž. Když jsem vedl mladší žáky, tak si s oblibou sedali za střídačku a měli potřebu hodně koučovat zápas. Dalo to dost velkou práci a poměrně důraznou domluvu, aby buď byli zticha nebo alespoň neseděli na stejném konci haly. Na systém se samozřejmě ptali taky 🙂 Koukám, že je to všude stejné.

       
  2. Štěpán napsal:

    Supr článek. A s tím, že by se nemělo počítat skore v dětských soutěžích naprosto souhlasím! Úplně by stačilo kdyby za stolkem časomíry jen někdo seděl a pouštěl čas nic víc. Na tom, že by se mělo hrát 3na3 se asi všichni shodneme 🙂

     
  3. Ondra napsal:

    I já se přidávám k pochvale za článek. U počítání branek bych souhlasil s příspěvkem maura. V kategorii mladších žáků, co vedu branky taky nepočítám,ale děti sami si to evidují a pořád se o tréninku chodí ptát kolik, že to je. Takže na jednu stranu určitě dobrý nápad branky nepočítat,ale na druhou stranu mi to přijde, že je to těžké na vysvětlení dětem, že i když dali hodně branek, tak vlastně nevyhráli, protože to nikdo nepočítal. Všichni chceme vyhrát a i ty nejmenší stejně tak.

     
  4. sasky napsal:

    Ajsky nápad s namícháním týmů je sice kvitován tebou, ne však některými rodiči a trenéry 🙂
    Jinak změnu myšlení bez orientace na výsledek potřebuje asi víc sportů. Např. jeden fotbalový klub se zúčastnil turnaje přípravek U8 a v komentářích jsou věci typu („kluci hráli výborně pozičně“, „Všem hráčům musím poděkovat za bojovnost a za dodržení taktiky“ (!!!), „Navíc v hlasování trenérů byl zvolen nejlepším brankářem turnaje…“) Já mám sice zatím taky problém s tím, že by se nehrálo na skóre (obava, jestli to ty děti bude bavit), ale budu se snažit přepnout 🙂

     
  5. světluška napsal:

    Obecně děkuji za takto sofistikovaný článek. Bohužel musím i já konstatovat, že český mládežnický flórbal je poměrně dost soutěživý a často k neprospěchu dětí. Pohybuji se čistě v ženském flórbalovém klubu, což je poněkud odlišné, ale syn hraje za elévy, já elévky a žákyně trénuji a můžu tedy srovnávat. 3+1 je pro děti do 12 let naprosto ideální. Tvoří hru, nežijí v šablonách, střílí góly, na hokejce mají balón takřka neustále a hlavně mají radost ze hry. Výsledek utkání je pro ně důležitý asi tak 3 minuty po zápase a další ligový turnaj začínají načisto. Já sama hraji flórbal neuvěřitelných 15 let a pramení pro mě z toho jediné. Aby moje holky milovaly flórbal aspoň tak dlouho jako já a našly si kamarádky na celý život . Protože flórbal je hra a hru musí mít člověk rád.

     
  6. Martina napsal:

    Hezký článek. Nesouhlasím s nepočítáním branek. Myslím, že i malý kluc (třeba 8 let) musí vědět, zda se vyhrálo či prohrálo a trenér s tím správně naložil. A hlavně, pokud takového kluka florbal baví, chce v něm vyhrávat, to je přirozená vlastnost, která by se neměla dětem ubírat (stačí, že je průměrují ve škole, aby náhodou nikde nikdo nevyčníval). Dle mého je nejdůležitější struktura a pojetí tréninků, kde stráví nejvíce času a ta třešnička na dortu v podobě zápasů – tu si mají užít. Pro mě jako trenéra není důležité s dětmi vyhrávat. Také hodnotíme hru tím co se nám povedlo a nepovedlo.
    K systému 3 na 3. Ano, pro děti jako takové je to lepší. Máme také problém s počtem dětí (moc týmů) a trenéry. Zkoušeli jsme takový turnaj a kluci ve hře byli nadšení, horší to bylo s brankáři. Nebylo vyjímkou skóre 35:7. To je totálně demotivující pro poražené a pro golmany. I kdyby se skóre v tomto případě nepočítalo, děti nejsou hloupí a ví, že dostali strašně moc branek. Takže v tomto trochu rozpor.

     
Přidej komentář

Partner webu

Partner webu