HERNÍ SYSTÉMY – část první 1-2-2

Tak jako v každé české hospodě mají guláš, podobně konzistentně působí rozestavení s neohroženou nadvládou 2-1-2. Snad je to dáno historicky, snad tomu pomáhá tatranská vládnoucí dynastie, snad je to jednoduchostí provedení. Ve florbalově kvalitnějších zemích nespí. Rozestavení 2-1-2 používají nejčastěji jako výchozí bod k aktivnějšímu pojetí hry. Jako berličku, ke které se ve stavu nouze navrací a z níž vymýšlejí aktivnější pasti pro hráče soupeře. Také možná brzy přijde doba, kdy od něj zcela ustoupí.

Můžu s klidným svědomím prohlásit, že 2-1-2 je zastaralý systém. Nemůžu již ale tvrdit, že je překonaný. Protože nemáte-li hráče disponované potřebnými komponenty, zkušenostmi, herním myšlením apod., zkrátka potřebnou kvalitativní úrovní, je základní rozestavení se středním bránícím útočníkem na ose pro trenéra „zlaté“.

Jenže i nedostatečnou úrovní trenérské obce se mnohdy o jiné (aktivnější) systémy ani nepokoušíme a to vnímám jako velikou chybu. Když už nic jiného, vytažená osobka v určitých fázích utkání dodá hře „grády“. Jasně, že se mi od stolu lehce píše o aktivním pojetí, celoplošném presinku apod. a hůře se to realizuje. Tyto atributy však vyznávám, pasivní florbal mě nebaví a chci vyhrávat útočnou hrou s převahou míčku ve vlastním držení. Na tom se v mém vnímání nic nezměnilo ani po přechodu přes mantinel na střídačku do role trenéra.

Uvažte sami, zda čistě pasivní herní projev může vést k dlouhodobým úspěchům jako například hra Řecka na fotbalovém Euru, kde zvítězili „antifotbalem“ pod dirigentskou taktovkou Otto Rehhagela. Anebo je Vám bližší fotbal v podání reprezentace Španělska?  Z domácích luhů a hájů zmiňme plzeňskou Viktorku. Podobné analogie naleznete samozřejmě ve více sportech. Hokejoví příznivci, kteří sledujete NHL – před příchodem Jágra do Philadelphie jsme ten tým (my = televizní diváci vyznávající aktivní pojetí hry) nesnášeli, protože zkrátka jen bořili a bránili a jen díky tomu, že byli šikovnější než třeba rváči z Čechova z KHL se na to dalo dívat…

1-2-2

Raději zpět k florbalu. Zkusím v hrubých rysech načrtnout druhý nejpoužívanější domácí systém. Nazvu ho 1-2-2, když hráče počítám od branky soupeře (opačně než třeba ve fotbalu). Již ve statickém pojetí je díky rozestavení aktivnější než 2-1-2. Je o mnoho více náročný na kondici hráčů díky rychlým přeběhům „domečku“ v pravolevém směru. Jeho základem je vytažený hrotový útočník napadajíc soupeře a nahánějíc jej k mantinelu, aby ho zde zdvojil spolu s podhrotem.

Drží-li míček soupeř, hrot (vrchol) je zpravidla vytažený na útočné polovině a snaží se narušit rozehrávku soupeře. Křídla (podhrotoví hráči) čekají za vrcholem ve stejné rovině. Ve stejné vzdálenosti jako křídla od vrcholu stojí obránci. Vzdálenosti mezi hráči jsou přibližně stejné. Obránci se snaží vystupovat vpřed vždy na silné straně (silná strana je ta, kde se nachází míček). Celý obrazec („domeček“) se kompaktně posunuje o pár metrů do všech stran vůči poloze míčku v držení soupeře.

Vrchol se snaží při napadání „rozdělit“ rozehrávající obránce. Zaujímá pozici mezi nimi. Jakmile situaci vyhodnotí tak, že je vhodná k napadení soupeře s míčkem, na nikoho se neohlíží a důsledně vytváří tlak na hráče s míčkem. Křídlo (na jehož straně je napadaný soupeř) zpravidla zavírající mantinel okamžitě přiskakuje se snahou „skřípnout“ soupeře do zdvojení. Druhé křídlo (na slabé straně) má za úkol „zavřít“ střed hřiště. Je-li na středu protihráč, musí podhrot (křídlo) na kontakt s ním. Zároveň zaujímá pozici tak, aby nepustil dlouhý kros (křižnou přihrávku). Pro úspěšnost tlaku na soupeře je klíčová rozhodnost hráčů a okamžité reagování.

Základní úkoly obránců za napadajícími křídly jsou následující. Bek na silné straně (v tuto chvíli o něco výše než druhý obránce) v okamžiku napadání důsledně obsazuje protihráče na mantinelu. Čeká dlouhou přihrávku podél hrazení, proto se snaží přiblížit se k protihráči až na kontakt s možností předskočení nebo navázání souboje ramenem. Druhý obránce (na slabé straně) v tuto chvíli plní funkci jakéhosi libera. I on může dočasně opustit svůj prostor a zaměřit se na zachycení možných krosů – pozici volí vzhledem k soupeřům. Napadají-li jeho spoluhráči včasně a správně, má soupeř takřka jedinou možnost v lobované přihrávce, na kterou tento bek už číhá.

Při obraně na vlastní polovině se dodržuje stejné rozestavení se snahou o vytváření permanentního tlaku na soupeře s míčkem a případné možnosti jeho zdvojení. Domeček se přesouvá dle pozice míčku a nejnebezpečnější prostor ve středu hřiště (v systému 2-1-2 zajišťován centrem) si předávají křídla podle aktuální slabé strany.

Když je soupeř u pravého mantinelu, snažíme se jej zdvojit bekem a podhrotem. Obránce zavírá zespodu mantinel, křídlo přistupuje do zdvojení ze středu hřiště – tam nedovolí vytočení soupeři. Snahou je dostat se až na kontakt k soupeři, aby jedinou jeho možností byla přihrávka zpět obránci. V ideálním případě je tak dokonale uzavřen, že mu ani tato možnost nezbývá a zdvojující hráči už mu jen musí trpělivě a hlavně čistě odebrat míček. Postavení ostatních hráčů je nasnadě – dle obrázku. Vrchol jistí prostor směrem ke středové ose od zdvojení a předvídá zpětnou přihrávku, do které ihned jde. Levé křídlo přibližně na ose hlídá křižné přihrávky a v momentální funkci centra se snaží být na kontakt s potencionálním střelcem. Zbývající bek zajišťuje prostor před brankou. Pozor, klasickou chybou bývá zdvojení od křídla shora (místo ze středu hřiště), tím se na středu otevírá prostor a soupeř se tudy může probojovat. Případně střed hasí obránce a je umožněna přihrávka do rohu a pokračování útoku.

 

Když je míček v pravém rohu, obránce s křídlem opět důsledně zdvojují soupeře. Bek zavírá mantinel a vytlačuje protihráče směrem do hřiště. Křídlo má za úkol zamezit přihrávku i průnik do středu. Pokud se povede dokonalé zdvojení, opět může zavřít i mantinel pro zpětnou přihrávku. V ideálním případě je hráč v souboji tělem na mantinelu, nikoliv naopak – hokejkou. Levý obránce hlídá prostor brankoviště a zajišťuje přihrávku za branku. Levé křídlo opět v pozici centra čeká možné krosy a těsně obsazuje střelce při ose hřiště. Vrchol dle situace číhá na zpětnou přihrávku po mantinelu pro možné předskočení, nebo zaujímá pozici mezi obránci soupeře pro možnost okamžitého protiútoku. V takovém případě, když je ze zdvojení získán míček, bývá okamžitě vyslán lob středem na nabíhající vrchol.

Obranné postavení, když je míček za brankou opět využívá zdvojení. V tomto případě pochopitelně obránců. Obě křídla hlídají tyčky pro pokrytí přihrávek a snad i případného průniku soupeře. Hrot odstupuje až na brankoviště na osu, anebo číhá výš na brejk. Když se míček dostane znovu do rohu, situace se opakuje – viz předchozí text. Obrana levé strany probíhá samozřejmě stejným principem jako vpravo. Základem kvalitní obrany je hlasitá komunikace zejména obránců a spolupráce všech hráčů. Aktivní obrana v rozestavení 1-2-2 tedy vytváří větší tlak na soupeře s míčkem než pasivní 2-1-2, díky tomu je náročnější na provedení (i kondici).

2-2-1

Ještě aktivnější obranné pojetí hry až na riziko představuje rozestavení 2-2-1, opět počítáno od útočníků. Jeho tradičním vyznavačem byly SSV Helsinki, v extralize pár let zpět byl tento způsob hry k vidění od mužů Vítkovic. V letošní sezoně jej někdy využívají florbalistky Herbadentu nebo některé týmy v lize juniorů. O jeho úskalích a zákonitostech třeba zase někdy příště, dnes jen obrázek rozestavení:


Jiří Kysel

 
Komentáře
Jeden komentář k “HERNÍ SYSTÉMY – část první 1-2-2”
  1. kafcha napsal:

    luxusni prace, jen tak dal .]

     
Přidej komentář

Partner webu

Partner webu