FLORBALOVÝ BRANKÁŘ část I/II.

Jednou z velmi důležitých osbností v každém týmu je brankář, a to proto, že jeho výkon skoro vždy zásadním způsobem ovliňuje zápas. Tím získává v týmu speficiké postavení a roli. Pouze v tomhle, ale jeho zvláštnost zcela nespočívá. Od ostatních hráčů a členů týmu se odlišuje i mnoha dalších ohledech. V tomto článku se právě těmto specifikám florbalového brankáře budeme obecně a ve stručnosti věnovat. A popíšeme si to, v čem vlastně chytání ve florbalu spočívá.

Jak bylo řečeno, brankář plní ve florbalu, stejně jako v každé jiné brankové hře, nezastupitelnou a velmi složitou úlohu. On je tím, kdo z velké části rozhodne o úspěšnosti družstva v utkání. Na jeho bedrech stojí fyzické zatížení, ale především psychický tlak, a to po celou dobu utkání bez střídání. Zatímco chyby hráčů jsou lehce či hůře napravitelné, chyba brankáře zpravidla znamená obdržený gól. Florbalový brankář musí bezpodmínečně znát pravidla ohledně výhozů, pohybu a chytání v brankovišti, „malé domů“, musí znát svou zodpovědnost za správné postavení branky atd. Jeho výstroj a výzbroj je odlišná (zásadním požadavkem je např. používání chráničů kolen a celoobličejové helmy). Jeho pole působnosti a postoj je taktéž omezený. Trénink pro něj spočívá v něčem jiném, než v tom, co dělají na tréninku  jeho spoluhráči.

Podívejme se blíže na:
Základní postoj brankáře je do jisté míry individuální. V hrubých rysech lze shrnout, jakou přibližnou polohu má brankář zaujímat, přesná pozice náklonu trupu, výška paží apod. se však přikázat nedá. Nejdůležitějším požadavkem totiž je, aby se brankář v základním postoji cítil přirozeně. Stráví v něm mnoho času, proto mu musí postoj vyhovovat, být pohodlný a nijak jej neomezovat v pohybech. I přesto tráví v kleče jen dobu nezbytně nutnou při situacích, ve kterých hrozí ohrožení branky. Zbývající herní čas (míček vzdálený od brankoviště pod kontrolou spoluhráčů) zaujímá brankář odpočinkovou polohu vestoje opřený o břevno branky. Základní postoj (či spíše poklek) znamená vzpřímený klek. Kolena jsou roznožena přibližně v šíři ramen či trochu dále od sebe, špičky nohou opřené o zem se dotýkají, aby mezi nohami na zemi nebyla mezera pro míček. Brankář udržuje vzpřímenou polohu těla s těžištěm mírně vpředu (není v záklonu), pánev je vždy zvednutá, „sezení si na patách“ by bylo hrubou chybou. Ruce jsou upaženy povýš či poníž dle stylu a individuální rychlejší reakce vzhůru či dolů.

Z postoje vychází pohyb brankáře proti střelám či při přemisťování po brankovišti. Při vykopávání míčku u tyče nohou je nutné, aby noha nebyla v základním postoji opřena o prsty. Brankář se pohybuje v brankovišti po kolenou a holeních za pomoci odrazů ze špičky nohy. Snahou je zůstat stále ve vzpřímeném postoji (zabírá největší prostor) a proto se odrazy rukama k přesunům používají jen v nouzi či k přesunům na delší vzdálenost (např. při krosové přihrávce, kdy není jiné možnosti než dlouhého skluzu s pádem). Při přesunech do stran chytá v úkleku na straně očekávané střely (vnitřní noha chrání prostor mezi nohama). Snaží se vždy zaujmout pozici proti míčku, která je rozdílná oproti tělu soupeře s míčkem. Orientace na tělo hráče místo na míček bývá častou chybou.

Video: přemisťování

Chytání a vyrážení střel jsou stěžejními činnostmi brankáře. K chytání míčků dochází narozdíl od fotbalu téměř výhradně jednoruč, každá ruka působí na své straně. Obě ruce současně zasahují jen při skocích po volném míčku v brankovišti či při ztlumení míčku po zásahu tělem. Paže se pohybují v pravo-levém směru, vytrčení vpřed se používá výhradně proti velmi pomalé střele. Nízké střely brankář vykopává do stran. Těžké střely ze zákrytu či příliš prudké vždy raději vyráží směrem do rohu hřiště tak, aby protivníkům neumožnil dorážení. K vyražení míčku lze v nezbytných případech použít i helmy, brankář se míčku nesmí bát.

Video: chytání a přemisťování

Účelový přesun vpřed proti střelci nazýváme zmenšování střeleckého úhlu. Je účinnou zbraní, která snižuje úspěšnost střelby zakončujícího hráče. Volba „vyjetí“ proti útočníkovi či poziční vyčkání podléhá aktuálnímu situačnímu rozhodnutí, souvisí s odvahou brankáře, s jeho taktickými dovednostmi a zkušenostmi. Čím dále od branky se brankář posune (opět proti míčku a nikoliv proti tělu střelce), tím více gólového prostoru vyplní. Proto i v základním postoji je výhodné nebýt „zalezlý“ v malém brankovišti. Při výrazném zmenšení střeleckého úhlu („vyjetí“) je třeba zpravidla posunout ruce níže a být připravený na případný rychlý návrat zpět či přesun do strany. Vhodnou pomůckou při tréninku zmenšování úhlu je natažený provázek od míčku přidělaný k oběma horním rohům branky. Přesně totiž vymezuje prostor, který je třeba utěsnit.  Brankáři se orientují podle čar brankoviště a v rychlých sledech přesunů jim k orientaci pomáhá i dotyk brankové konstrukce.

Video: zmenšování střeleckého úhlu

Činnost při přečíslení a situaci 1 na 1. Při přečíslení soupeřem brankář obsazuje hráče s míčkem, proti němuž se přiměřeně vysunuje. Při výrazné početní převaze protivníků (např. tři útočníci proti jedinému obránci) se vysunuje pouze minimálně a spíše se snaží zabrat co nejvíce prostoru v brance. Při situaci jeden na jednoho si brankář hledá takovou pozici, aby pokud možno stále viděl míček v očekávání střely přes obránce. V moderním pojetí florbalu se při hře potýká se stálým cloněním útočícího hráče v brankovišti, jež mu zabraňuje v ideálním rozhledu. Brankář si svým pohybem (nejen v pravolevém směru, ale i skrčováním a zvedáním hlavy) neustále hledá volný prostor pro sledování herního děje, který je pro něho klíčový. […]

V druhé části článku zjistíte to, jak se brankář chová při hře za bránou, při standardních situacích atd.


Jiří Kysel

Obrázky a videa: Salming Academy, Youtube, ČFbU

 
Přidej komentář

Partner webu

Partner webu