„DĚTI SE POTŘEBUJÍ NAUČIT POKOŘE“

Nedávno neproběhly jen florbalové akce EFT a přátelská utkání juniorské reprezentace, ale i velmi podobné akce hokejové – České hokejové hry a Mistrovství světa hráčů do 18 let. A právě nepříliš úspěšné mistrovství rozpoutalo diskuzi na téma úrovně mládežnického hokeje v ČR. Přesto, že se nejedná o florbal, nabízíme zde tři postřehy – rozhovor s trenérem reprezentace do 18 let Jiřím Veberem, článek o tom, proč jsou američtí mládežníci nejlepší na světě a televizní rozhovor o konkurenceschopnsti českého mládežnického hokeje. Nabízíme zde tyto postřehy proto, že florbal se může (i přesto, že za hokejem ještě trochu pokulhává) z chyb a úspěchů svého staršího bratříčka hokeje poučit.
(Postřehy na téma neúspěšných přátelským utkání juniroské florbalové reprezentace přineseme v brzké době též.)

Rozhovor s trenérem reprezentace do 18 let Jiřím Veberem

Situace byla vážná. Nad českou reprezentací do osmnácti let se před posledním utkáním skupiny o udržení mistrovství světa vznášela sestupová hrozba. Čeští mladíci nakonec velkou ostudu odvrátili, Lotyšsko porazili 7:4 a zajistili si účast v elitní divizi i pro příští rok. „Špatné výkony jsme podávali celou sezonu,“ přiznal hlavní trenér Jiří Veber.

Proč národnímu týmu turnaj nevyšel?
Nastolili jsme na svazu nový systém, ale bude samozřejmě trvat, než se to otočí a budou vidět nějaké výsledky. Musíme přesvědčit trenéry, aby se začalo pracovat v klubech a my se dokázali vyrovnat ostatním týmům. To se ale nestane za půl roku. Základním rozdílem je, že ostatní týmy tady jezdí během zápasu nahoru dolů a respektují trenéra. Moderní hokej je totiž náročný a bolí. My neustále hledáme cestičky, jak si něco ulehčit a obejít to.

Myslíte si přesto, že byl šampionát přínosný?
Spíše doufám, že tato zkušenost pomůže některým našim hráčům a otevře jim dveře dál do další kategorie. Nemyslím tím jenom tu reprezentační, ale alespoň klubovou. Doufám, že kluci, kteří věkově spadají do juniorů, budou ve svých týmech oporami a zapracují se do mužstev. Naši hráči by jednou chtěli hrát seniorskou soutěž a já jim v tom přeji úspěch.

Pokud byste ale měl hodnotit turnaj celkově z hlediska reprezentačního výběru, vidíte nějaký příslib do budoucna?
Celkově se nám tato sezona výsledkově nevydařila. Samozřejmě jsme do duelů na mistrovství světa nešli s tím, že budeme prohrávat. Chtěli jsme jich vyhrát co nejvíce, ačkoliv jsme bojovali proti favoritům v těžké skupině. To se nám bohužel nepodařilo. Věděli jsme, že by na konci základní skupiny mohla situace takto vypadat, ale nepřipravovali jsme se na ni. První zápas jsme poté proti Švýcarům nezvládli, ale schovali jsme si dobrý výkon na duel proti Lotyšům. Bylo to těžké klání, přesto jsme jej zvládli. Bohužel toto mistrovství bylo obrázkem naší hry po celou sezonu.

[…]

Myslíte si, že mužstvo, které na mistrovství bylo, mělo na víc, nebo vám zkrátka chybí lepší hráči do reprezentace?
Ze své pozice na střídačce jsem v naší hře postrádal především bruslení. Jestli to bylo kvůli nepřipravenosti hráčů po kondiční nebo fyzické stránce, anebo chybělo v naší hře zapálení a vůle… Dle mého názoru jsou totiž čeští hráči stejní jako jejich zahraniční vrstevníci. Naši soupeři ale do utkání vstupovali jinak. Každý souboj dohráli, napadali a aktivně bruslili, což mi bohužel u nás chybělo.

Je to tím, že si hráči nedostatečně váží příležitosti v reprezentaci?
Nechci to říct tak, že by si příležitosti nevážili. Zdá se mi ale, že jsou určití hráči, kteří se dostali do nominace a byli tím natolik uspokojení, že jim to stačilo a už se v reprezentaci tolik neukázali.

Jedná se o hráče z domácí ligy nebo spíš ze zámoří?
Klukům hrajícím v Kanadě jejich angažmá samozřejmě přeji. Pokud šanci mají, ať se v zámoří rozvíjejí. Pokud ale za mořem hrají podle určených pravidel od amerických a kanadských trenérů, pak ať takto hrají i tady. Ale nelze, aby se s prvním utkáním v reprezentaci vrátili k tomu, co se učili v Čechách. Chtěli by se chovat jako profesionálové, na druhou stranu jsou to však stále děti. Jde o výchovu nejen v klubu, ale i v rodinách. Je důležité, aby se naučili respektu a pokoře a chovali se dobře k trenérům a všem, kteří jim v jejich kariéře pomáhají. Zároveň pak po tomto volají i hráči zpětně. Já je respektovat budu, ale musí se umět chovat. Pokud jako trenér vyvolám nějakou diskusi, vše je v pořádku. Pokud ale žádná diskuse není, tak musí hráči poslouchat. Neříkám, že se jedná o všechny naše kluky. To, co se některým v zámoří řekne, jako by bylo svaté a poslouchají. Pak ale přijdou sem, otočí a chovají se úplně jinak. Mají za zády rodiče, kteří je jako své potomky podporují a říkají o trenérech, jak jsou špatní apod. To se netýká jen situace s trenéry, ale jde i o učitele ve škole, kam jsou někteří rodiče schopní přijít a stěžovat si na učitele kvůli špatným studijním výsledkům. Přitom je to výsledek práce samotných hráčů. To je o výchově.

Myslíte, že je to nešvar české výchovy?
Určitě je to českou společností. Taky jsem byl mladý a dělal tyhle věci. Každý hráč ale musí pochopit, že pokud mu někdo otevírá dveře a ukazuje cestu, má být rád a začít se podle těch zásad chovat. Teď, za rok, dva nebo tři… Pokud to ale nepochopí, může taky s hokejem úplně skončit. Samotný talent nestačí. Není to jen hra. Do nějakých čtrnácti let je to možné pochopit, dejme tomu. Poté však už každý musí akceptovat nějaký dril a nechodit hrát jen pro zábavu.

Dá se tedy říct, že je to hlavně v hlavách hráčů?
Přesně tak. V hlavách je přístup k zápasu, tréninku, ale třeba i ke škole. Když bude hráč chtít mít dobrou známku, nějak si to zařídí a dosáhne na ni. Musí ale chtít. Podobně to funguje ve sportu. Talent nestačí. Nejlepší hráči jsou nejlepší proto, že se stále zlepšují.


Mladí Američané válcují hokejový svět. Proč utekli Čechům na míle?

Deset šampionátů, šest zlatých medailí. Kategorie osmnáctek už léta patří hokejistům Spojených států. Na titul myslí i na probíhajícím šampionátu na jižní Moravě, jímž zatím kráčejí bez jediné obdržené branky. A za všemi úspěchy stojí čtyřpísmenná zkratka: NTDP.

„Stalo se to před patnácti lety,“ začíná trenér amerického výběru Danton Cole vyprávět v útrobách brněnského Ronda hokejovou pohádku. Jeho tým právě odehrál duel s Dánskem a k vítězstvím 4:0 proti Finsku, 5:0 nad Českem přidal výsledek 4:0. Teď stojí v tmavém obleku, krátce střižené vlasy už mu šediví. A vzpomíná, jak postupně začala Amerika vládnout mládežnickému hokeji.

„Svaz chtěl zlepšit projev reprezentace na mezinárodních akcích a dosáhnout vyšších úspěchů. Založil proto program, kde děti mohou trénovat, zlepšovat se a kam se mohou těšit.“ Vznikl tak Národní hokejový program (National Team Development Program), který se stará o rozvoj mladých hokejistů. Talentovaní hráči tvoří jakýsi širší reprezentační výběr a tráví celé dva roky v tréninkovém centru v Michiganu. „Je to skvělé místo a děti jsou z něj nadšené,“ vychvaluje Cole americký systém. „Pětačtyřicet kluků chodí na jednu střední školu. Trénují spolu, mají i mimohokejové aktivity, a samozřejmě vzdělání. Je to taková hokejová škola.“

Hokejisté tvoří dva výběry: do sedmnácti a osmnácti let. Utkávají se s univerzitními týmy v lize NCAA a účastní se mezinárodních turnajů, v nichž dosahují obdivuhodných výsledků. Z posledních deseti mistrovství světa do osmnácti let vyhráli šest, dvakrát získali stříbro a jednou bronz. Jasně překonávají i velmoc číslo jedna Kanadu, která ovšem většinou nemůže přivést svůj absolutně nejsilnější výběr kvůli kolizi s play-off domácí juniorské soutěže. Přesto je úspěšnost amerického programu zřejmá. Spojené státy prokazují sílu i na šampionátech dvacítek, kde po startu NTDP slavily čtyři medaile, z toho dvě zlaté. „Máme hodně úspěchů a pořád se zlepšujeme. Navíc si hráči vedou výborně i po programu. Za patnáct let prošlo 160 z nich NHL, to je docela dobré,“ ušklíbne se Cole.

[…]

Českému mužstvu je úroveň jejich hry hodně vzdálená, možná na několik amerických mil. Ve vzájemném souboji zámořští hráči dominovali ve všech ohledech, kromě tradičního důrazu a fyzické připravenosti upoutaly odborníky především skvěle zahrané přesilovky. „Byli neskutečně sehraní,“ prohlásil po jasné porážce 0:5 útočník Jan Hudeček. Češi mohou takového soupeře porážet jen zřídka, navíc jen za výjimečných okolností.

[…]

Jak ale zajistit, aby mládežnické reprezentace byly velmocím vyrovnaným soupeřem? Pomohl by tuzemskému hokeji podobný program jako ve Spojených státech? „Jestli se chtějí další země pustit do něčeho podobného, tak si musí promyslet celou strukturu reprezentační přípravy,“ upozorňuje americký trenér na odlišnosti evropského modelu. V Česku a jiných zemích se reprezentanti schází na srazech pouze na několik dní v roce. „Také samozřejmě záleží na místní federaci. Americká asociace se o program stará od shora dolů a odvádí dobrou práci. Věří tomu a poskytuje prostředky, čas a energii. Jinak by to nefungovalo. Nemůžete prostě jen říct: Hele, založíme tým. A poskládat skupinu dětí. K takovému programu potřebujete opravdovou podporu,“ objasňuje Cole, jak Amerika utekla všem. Doženou ji Češi někdy?


Rozhovor Otakara Černého s Luďkem Bukačem a Miroslavem Přerostem o tom, jaká je konkurenceschopnost českého mládežnického hokeje:


Zdroje: hokej.idnes.cz
hokej.idnes.cz
Česká televize
cslh.cz

 
Přidej komentář

Partner webu

Partner webu